BOUŘE

1. Vlna

Vlna jej nekontrolovaně hnala na potápějící se rybářskou loď.
Nebyla velká, osádka měla sotva pět mužů, z nichž už pouze jeden se s vypětím všech sil držel kormidla v kapitánském můstku. Z rozbitých oken těsné místnůstky mu šlehala mořská voda do očí a vymývala z nich poslední zbytky nadějí na přežití. Ostatní členy stáhla bouře do vody při vytahování sítí a malé kotvy. Nebožáci!
Snažil se potopit co nejhlouběji, ale tlaková podmořská vlna, nesoucí třicet metrů vysokou korunu nad hladinou mu to značně stěžovala. Nad divokou a houpající rozpěněnou hladinou oceánu sem tam rozčísl hustý déšť mohutný a řvoucí blesk. Byl večer, slunce už dávno za obzorem a viditelnost v bouři takřka nulová. Na své zvířecí sonary se nemohl spolehnout, neboť mu vracely nespočetně mnoho odrazů zvuků ze všech směrů a jeho slabé a citlivé oči neviděli vůbec nic ani pod hladinou, ani nad ní. Jeho nadlidsky silné paže s blánami mezi prsty nedokázaly vyhrát boj proti tlaku moře, který jej hnal neúprosně ke břehům malého ostrůvku uprostřed Atlantického oceánu, před nimiž se zmítala ve vlnách malá rybářská loď s vysíleným kapitánem.
Loďka už byla nebezpečně nakloněná na stranu a ke kormidlu pronikala voda. Kapitán, tuše konec svých dnů, rozlomil dveře zamčené skříňky a vytáhl láhev kvalitního bourbonu. Urazil hrdlo o desku stolu a drže se jednou rukou vyskleného rámu vylil celý obsah kvalitního pití z výšky do rozevřených úst, falešně zpívajících svou oblíbenou námořní píseň. Vysoká vlna se hnala k levému boku, zatímco ten pravý už byl téměř pod hladinou moře. Ze zatažené oblohy udeřil blesk a osvětlil blížící se vodní stěnu, sahající až téměř k mrakům. Kapitán vytřeštil oči, když ve výšce zahlédl bílý vršek smrtící vlny ukazující, jak byla ve skutečnosti vysoká. Nebylo pochyb! Tuhle bouři nepřežije a právě teď, v tento okamžik nastal konec jeho mizerných dnů. Zařval proto do deště z plných plic snad všechny nadávky, co za svůj život poznal, courou počínaje a proklatou děvkou konče.
Kapitánův křik přebil další blesk, udeřivší z druhé strany do přibližného středu vysoké vlny a na okamžik ji prosvětlil jako tenký modrý papír. Nevšiml si drobného tvora, kterého vodní vztlak táhnul vzhůru stejně, jako jeho loď.
Mořský tvor plácal silnými pažemi a snažil se vyrovnat vodní kotrmelce, v které ho roztočila jeho mořská domovina. Chvílemi nasával vodu do žáber a chvílemi zas do malých nevyvinutých suchozemských plic. Výhoda obojživelníka ho sice zachraňovala před utopením, ale dlouhý boj s vodním živlem jej už viditelně vyčerpal. Síla v pažích slábla, ale v nohách ji měl stále dost. Kdykoliv roztáhl ruce od těla, tlačil mu vodní tlak na blánu v podpaždí a hnal jiným směrem, než bylo třeba. Sám sebe díky ní vysiloval.
Blížil se teď k vrcholu vlny, když začala zdvihat i malou rybářskou loďku. Nahoře ho vcucl vodní tunel a vymrštil zpět dolů, přímo na její odhalený bok. Zatímco loď stoupala, on padal přímo na ní. Náraz byl nevyhnutelný a opravdu tvrdý.
Dopadl na hranu dřevěného zábradlí a prolomil jej, jakoby bylo z polystyrenu. Přelétl nakloněnou palubu kolem kapitánského můstku, kde jej odevzdaný lodivod ani nezaregistroval, a pokračoval dál dolů, ke spodní hraně valící se vlny. Zachytil se rukou za rybářskou síť, jež mu volný pád zpomalila, ale mrštila s ním přímo na zčásti vysunutou lodní kotvu.
Bolest v roztržené žábře na hrudi ho donutila vydat tlumený výkřik a téměř ho připravila o vědomí. Znovu ho nasála obrovská vlna a on znovu stoupal do výšin. Těsně vedle něj propadla loď s kapitánem a zmizela v hlubinách; jen tak tak se dokázal včas vyhnout. Do vršku znovu udeřil blesk.
Na smrt vyčerpaný a s roztrženým hrudníkem se nechal znovu vcucnout do horního vodního tunelu, ale tentokrát jej to vymrštila na druhou stranu mořské vlny. Možná měl štěstí, možná to bylo tím, že se stočil do klubíčka a očekával jen to nejhorší. Ale byl na druhé straně a propadl se do hlubiny. Mořská masa oceánu jej objala a on chvíli pozoroval, jak vodní hladinu nad ním prosvětlil další blesk a jak pod ním klesá do tmy zhasínající světlo potápěné lodi.
Ovšem pouze chvíli. Dokud ho roztržená žábra nedonutila vyšplhat znovu k hladině a tam se nadechnout. Rybí ústrojí nestíhalo dodávat kyslík do těla, a tak jej musel dodat pomocí toho lidského.
Na hladině ještě neskončilo vlnobití, ale žádná další vlna už nebyla tak vysoká a smrtonosná, jako ta před tím. Ovšem pro raněného a zčásti se dusícího to i tak byl velký problém. Neustále se vynořoval a ponořoval. Dusil se v obou světech – v tom jeho vodním a v tom cizím suchozemském. Na to, kde vůbec je a kam až doplul, neměl v tu chvíli ani pomyšlení. Toužil po klidné hloubce oceánu, odkud jej podmořská tlaková vlna vytrhla a nahnala do divokých vod pod hladinou. Tlaková vlna, o které neměl ponětí odkud a proč se vzala.
Bouře se rychle přemisťovala ve směru silných větrů, ale ještě zdaleka nebyla pryč. Vlny jej táhly stejným směrem. K pobřeží. Tím si byl jist, neboť směr bylo to jediné, co na začátku dokázal zaregistrovat ihned potom, co se probral z mdlob. Jak daleko byl od podmořského domova ovšem vůbec netušil. Bojoval teď o přežití; na tom jediném v tuto chvíli záleželo!
Ve zvuku hřmící bouře se ozval další rachot pod nízkými černými mraky. Zvuk motorů hrstky ztracených Avengerů letěl proti směru bouře a donesl se k jeho titěrným uším. Znovu blesk a za ním hned další. Ten druhý udeřil přímo do prvního letadla bojové letky a nemilosrdně jej srazil k hladině, o kterou se roztříštil. Ostatní, jejichž navigační systémy byly taktéž mimo provoz, byli zřejmě oslepeni blízkými blesky a vletěli přímo do vysoké vlny, co před tím pohltila rybářskou loď. Dva proletěli skrz a ihned padly na hladinu, další už se neobjevili. Nepřejícný osud navždy vymazal letku č.19 z povrchu zemského a nechal zmizet v temnotách nekonečného Atlantického oceánu. Psal se rok 1945 a unavení a bojem vysílení piloti se vraceli domů.
Pro napůl mořského a napůl suchozemského tvora měl však osud nachystaný jiný úděl, jenž ho nechal rychle odnášet k břehům malého ostrůvku.
(konec ukázky)