Václav zvolil koupelnu, tu ve spodním patře, kde středu místnosti dominovala designová retro litinová vana s mosaznou baterií. Vkusně zvolený obklad, navazující na mramorovou dlažbu dělal prostor opticky větší a do parných letních dnů také chladivější. Zato koupelna nahoře byla v opačném stylu, proto si je Václav pojmenoval Letní a Zimní. Vlastně to mělo svou logiku – zatímco v letním období se obecně snažíme přebývat v místech s chladnou podlahou a chladnými tlustými zdmi, v zimě nás to pak opačně táhne pod vyhřátou střechu, dál od promrzlé země.
Dle Václava byl ten dům geniálně navržen!
Spodní koupelna byla jen pár metrů od vnější terasy, pod kterou vedly do země kamenné schody ke dveřím do malého sklípku. Tomu místu se doteď z osobních důvodů záměrně vyhýbal. Jeho půdorys přesně kopíroval rozlohu terasy a bylo jasné, že jde o novou část přístavby starého domu. S trochou studu si uvědomil, že ani nezná jeho věk, natož pak alespoň jména původních obyvatelů. Do kupní smlouvy s realitkou se mu teď koukat nechtělo a ani si nebyl jist, zda rok postavení objektu v ní vůbec figuroval. Znovu si slíbil, že hned dopoledne zajede do Kašperek za hezkou paní prodavačkou a zkusí se dozvědět o historii tohoto místa něco víc. Sám ze sebe měl radost, že konečně přišel na jiné myšlenky než na ty depresivní, ublížené a sebedestruktivní, objevivší se u něj v době rozvodu. Cítil se znovuzrozený. O to víc toužil poznat sympatickou zrzavou modroočku z krámku.
Václav nejprve nechal napustit litinovou vanu horkou vodou a mezi tím si došel na toaletu ve vedlejší místnosti. Venku se jemně zvedl vítr a okenní křídlo nad jeho hlavou se pootevřelo a vehnalo dovnitř svěží a vlahý lesní vzduch. Dumal, vymýšlel strategii a řeč, kterou by prodavačku zaujal. Její jméno neznal, a tak si jej vymýšlel a nahlas přiřazoval ta, která by se mu líbila nejvíc: „Lenka, Marie, Monika…,“ to všechno jsou běžná jména, on si však představoval nějaké honosnější, vznešenější, historické, jako třeba: „Leontýna, Žaneta, Olívie…“
Venku začalo pořádně foukat a do střešních tašek jemně narážely větve přilehlých stromů.
Václavovy projel nepříjemný pocit v zátylku.
„A co třeba – Alžběta…“
BUCH!
Celým tichým a němým domem doslova otřásla rána od dopadu zřejmě něčeho těžkého na podlahu. Valila se všemi místnostmi, narážela do stěn a do dveří, se kterými jemně zamlel tlak vzduchu. Na chvíli přehlušila lesní šumění za okny a ze střechy se vznesli malí zpěvní ptáci, kteří doposud odolávali větru a noci.
Ve Václavovi by se krve nedořezal! Od zátylku až po paty mu přeběhla husí kůže. Rozbušené srdce zvýšilo tlak v uších, nastartovalo adrenalin a zbystřilo smysly. Snažil se nedýchat a vstřebat okolní ticho, které se znovu rozhostilo. Rychle se utřel, spláchl, umyl ruce a pomalu otevřel dveře od toalety. Ruce musí být umyté za každou cenu! – mu do hlavy od malička vštěpovala jeho matka.
„Je tu někdo?“ zavolal do potemnělé chodby.
Náhlá tma kolem, jen žárovka ve světle nad ním malinko mžourala, pak zesílila a nakonec hlasitě praskla. Druhé leknutí mu na chvilku zastavilo srdce. Z koupelny se ozývalo čvachtání padající vody. Trauma z dětství se rychle dostalo na povrch – sám, tma, někdo cizí…
Václav vyběhl ven a snažil své oči přizpůsobit nastalé tmě. Musel si vzpomenout, kde jsou pojistky, které v tu chvíli určitě vypadly. Ale ta rána – co to bylo? Blesk? Přece není bouřka. A co vyplo proud v domě?
Popošel pár kroků směrem ke vchodovým dveřím, kde tušil pojistnou skříň a v tom se celý dům znovu rozsvítil. Z kuchyně k němu přilétly zvuky pípání probuzených kuchyňských spotřebičů. Třetí leknutí během tak krátké doby bylo na Václava moc. Chvatným krokem přešel do koupelny, kde už přetékala vana do podlahového kanálku a vypl mosazný kohoutek. Znovu ticho, jen šumění staletých stromů za okny a jemné odírání větviček o střechu.
Se staženým pozadím a rychlým ohlížením se přes ramena přešel do konferenční místnosti, kde stálo staré klavírní křídlo.
A to křídlo bylo zaklapnuté.
Protože jej nezavíral, ihned mu došlo, co za ránu mu málem vyhnalo srdce z těla. Víko křídla s největší pravděpodobností samo od sebe spadlo a jeho tíha vyvolala skutečně hlučný náraz. Oddechl si. U jednoho nezavřeného okna se vzdouvaly záclony a jím protahoval průvan, který to měl nejspíš na svědomí. Zesílený vítr mohl také na chvíli vyhodit proud v celé vesnici. Logické! Nad myšlenkou, že by se tu stavila původní majitelka, kterou do teď nikdo nenašel, se usmál.
Souhra náhod? Jak že se jmenovala?
Došel si pro mobil, aby zjistil, že zpráva do společného chatu doposud nebyla doručena. Mobilní operátor si z něj dělal legraci a internet přes Wi-Fi tu ještě neměl zřízený. Další důvod navštívit Kašperky a vše potřebné domluvit. A konečně odeslat zprávu ostatním pozvaným.
Po dlouhé a příjemné koupeli, kde na několik desítek minut usnul, se přesunul do svého pokoje a ulehl do postele. Vítr dál profukoval otevřeným oknem na toaletě a podlézal pod dveřmi až k němu.
Nebývale rychle usnul, ale ještě před tím jakoby zaslechl štěkání lišky. Nic neobvyklého v těchto krajinách, řekl si, a poddal se únavě. Úplněk spolu se slunovratem se pomalu blížil.

Pomalé vrzání dveří u jeho postele ho přinutilo napůl procitnout, ale stará známá spánková paralýza mu po dlouhé době svázala tělo k nehybnosti.
Ležel na boku, čelem k nim a bezmocně sledoval jak se pomalu otevírají. Sami a bez ničí pomoci. Cítil, jak k němu proniká chlad.
Do místnosti nakoukla černá silueta.
Se zaťatými zuby a tlumeným výkřikem ztěžka nadzdvihl hlavu a konečně se zcela probudil.
“Blesky už se blíží…” dívčí hlas se roznesl místností a jako jediný zbyl po děsivé noční můře.
Václav se posadil na postel a s vytřeštěnýma očima zíral na otevřené dveře do pokoje. Byl si jist, že je zavíral!
Snažil se nedýchat, aby slyšel, ale rozbušený zvon v hrudi mu nedával na výběr. Pomalu se zklidňoval a kotvil myšlenky v přístavu rozbouřeného moře. Oči přivyklé na tmu poskakovaly mezi tmavými rohy místnosti a hledaly ji. Tu, která tu teď byla.
Husina na lících a temeni houstla a dostavovala se euforie z prožití dalšího živého snu na tomto místě. Pocit cizince v domě neslábl a otevřené dveře dokořán si nedovedl vysvětlit ani malým průvanem, pro tyto velké domy vcelku neobvyklým.
Co nejvíce potichu se zvedl z postele a velice opatrně přešel dvěma kroky ke dveřím, aby nahlédl do tmy. Byla větší, než v pokoji, jako by hleděl do temnoty.
„Je tu někdo?“ hlasitý dotaz vytvořil malou ozvěnu, ale odpověď mu nevrátil.
„Je tu někdo? Haló!“ zkusil to znovu, ale sám nevěděl, zda chce vědět pravdu.
Zdálo se, že všechno, včetně šumění venkovního větru v okolních lesích náhle umlklo. Sklopil hlavu, unaveně s ní zatřepal a promnul si oči. Dotkl se dvěří, aby je pomalu zavřel...
Úder do klávesy černého křídla ve spodním patře mu nafoukl srdce, které pak málem explodovalo.
Rychle zavřel dveře, znovu se schoulil do klubíčka na posteli a vystrašeně se kolébal. Zapomenutý mobil v dolním patře byla obrovská chyba. Neměl jak si zavolat případnou pomoc.
Nastupující hysterie si opět začala uhlodávat kousíček jeho rozumu, aby vzniklé místo zaplnila šílenstvím.
Zaštěkání lišky na zahradě to všechno ještě více umocnilo.
„Běžte pryč! Vypadněte! Zavolám policii!“ zoufalý pokus bez očekávání výsledku. Začal se kolíbat ještě víc.
Dolů se neodvážil a nahoru nebylo kam. Byl lapen v poschodí bez možnosti úniku. Čekal, co se bude dít a přitom se snažil sám sebe přesvědčit, že se přeslechl a díky noční můře slyší věci, které se ve skutečnosti nestaly. Možná blouzní. Možná si dokonce zdejší genius loci zahrává s jeho vlastním intelektem.
Dlouhou chvíli se nic nedělo a dokonce i venkovní vítr opět zesílil. Liška už se neozvala.
V tu chvíli si uvědomil, že zde sám o samotě nedokáže žít. Že musí mít někoho, kdo by jej z nočních můr probudil a přesvědčil, že se všechno děje pouze v jeho hlavě, když spí. Že na to není sám. Že tu kromě dívčího hlasu žije i skutečná osoba, snad ho i milující.
Teď ale byl sám. Sám se svým strachem znovu usnout, aby k němu opět nepřišla do snů.
(konec ukázky)