Václav zvolil koupelnu, tu ve spodním patře, kde středu místnosti dominovala designová retro litinová vana s mosaznou baterií. Vkusně zvolený obklad, navazující na mramorovou dlažbu dělal prostor opticky větší a do parných letních dnů také chladivější. Zato koupelna nahoře byla v opačném stylu, proto si je Václav pojmenoval Letní a Zimní. Vlastně to mělo svou logiku – zatímco v letním období se obecně snažíme přebývat v místech s chladnou podlahou a chladnými tlustými zdmi, v zimě nás to pak opačně táhne pod vyhřátou střechu, dál od promrzlé země.
Dle Václava byl ten dům geniálně navržen!
Spodní koupelna byla jen pár metrů od vnější terasy, pod kterou vedly do země kamenné schody ke dveřím do malého sklípku. Tomu místu se doteď z osobních důvodů záměrně vyhýbal. Jeho půdorys přesně kopíroval rozlohu terasy a bylo jasné, že jde o novou část přístavby starého domu. S trochou studu si uvědomil, že ani nezná jeho věk, natož pak alespoň jména původních obyvatelů. Do kupní smlouvy s realitkou se mu teď koukat nechtělo a ani si nebyl jist, zda rok postavení objektu v ní vůbec figuroval. Znovu si slíbil, že hned dopoledne zajede do Kašperek za hezkou paní prodavačkou a zkusí se dozvědět o historii tohoto místa něco víc. Sám ze sebe měl radost, že konečně přišel na jiné myšlenky než na ty depresivní, ublížené a sebedestruktivní, objevivší se u něj v době rozvodu. Cítil se znovuzrozený. O to víc toužil poznat sympatickou zrzavou modroočku z krámku.
Václav nejprve nechal napustit litinovou vanu horkou vodou a mezi tím si došel na toaletu ve vedlejší místnosti. Venku se jemně zvedl vítr a okenní křídlo nad jeho hlavou se pootevřelo a vehnalo dovnitř svěží a vlahý lesní vzduch. Dumal, vymýšlel strategii a řeč, kterou by prodavačku zaujal. Její jméno neznal, a tak si jej vymýšlel a nahlas přiřazoval ta, která by se mu líbila nejvíc: „Lenka, Marie, Monika…,“ to všechno jsou běžná jména, on si však představoval nějaké honosnější, vznešenější, historické, jako třeba: „Leontýna, Žaneta, Olívie…“
Venku začalo pořádně foukat a do střešních tašek jemně narážely větve přilehlých stromů.
Václavovy projel nepříjemný pocit v zátylku.
„A co třeba – Alžběta…“
BUCH!
Celým tichým a němým domem doslova otřásla rána od dopadu zřejmě něčeho těžkého na podlahu. Valila se všemi místnostmi, narážela do stěn a do dveří, se kterými jemně zamlel tlak vzduchu. Na chvíli přehlušila lesní šumění za okny a ze střechy se vznesli malí zpěvní ptáci, kteří doposud odolávali větru a noci.
Ve Václavovi by se krve nedořezal! Od zátylku až po paty mu přeběhla husí kůže. Rozbušené srdce zvýšilo tlak v uších, nastartovalo adrenalin a zbystřilo smysly. Snažil se nedýchat a vstřebat okolní ticho, které se znovu rozhostilo. Rychle se utřel, spláchl, umyl ruce a pomalu otevřel dveře od toalety. Ruce musí být umyté za každou cenu! – mu do hlavy od malička vštěpovala jeho matka.
„Je tu někdo?“ zavolal do potemnělé chodby.
Náhlá tma kolem, jen žárovka ve světle nad ním malinko mžourala, pak zesílila a nakonec hlasitě praskla. Druhé leknutí mu na chvilku zastavilo srdce. Z koupelny se ozývalo čvachtání padající vody. Trauma z dětství se rychle dostalo na povrch – sám, tma, někdo cizí…
Václav vyběhl ven a snažil své oči přizpůsobit nastalé tmě. Musel si vzpomenout, kde jsou pojistky, které v tu chvíli určitě vypadly. Ale ta rána – co to bylo? Blesk? Přece není bouřka. A co vyplo proud v domě?
Popošel pár kroků směrem ke vchodovým dveřím, kde tušil pojistnou skříň a v tom se celý dům znovu rozsvítil. Z kuchyně k němu přilétly zvuky pípání probuzených kuchyňských spotřebičů. Třetí leknutí během tak krátké doby bylo na Václava moc. Chvatným krokem přešel do koupelny, kde už přetékala vana do podlahového kanálku a vypl mosazný kohoutek. Znovu ticho, jen šumění staletých stromů za okny a jemné odírání větviček o střechu.
Se staženým pozadím a rychlým ohlížením se přes ramena přešel do konferenční místnosti, kde stálo staré klavírní křídlo.
A to křídlo bylo zaklapnuté.
Protože jej nezavíral, ihned mu došlo, co za ránu mu málem vyhnalo srdce z těla. Víko křídla s největší pravděpodobností samo od sebe spadlo a jeho tíha vyvolala skutečně hlučný náraz. Oddechl si. U jednoho nezavřeného okna se vzdouvaly záclony a jím protahoval průvan, který to měl nejspíš na svědomí. Zesílený vítr mohl také na chvíli vyhodit proud v celé vesnici. Logické! Nad myšlenkou, že by se tu stavila původní majitelka, kterou do teď nikdo nenašel, se usmál.
Souhra náhod? Jak že se jmenovala?
Došel si pro mobil, aby zjistil, že zpráva do společného chatu doposud nebyla doručena. Mobilní operátor si z něj dělal legraci a internet přes Wi-Fi tu ještě neměl zřízený. Další důvod navštívit Kašperky a vše potřebné domluvit. A konečně odeslat zprávu ostatním pozvaným.
Po dlouhé a příjemné koupeli, kde na několik desítek minut usnul, se přesunul do svého pokoje a ulehl do postele. Vítr dál profukoval otevřeným oknem na toaletě a podlézal pod dveřmi až k němu.
Nebývale rychle usnul, ale ještě před tím jakoby zaslechl štěkání lišky. Nic neobvyklého v těchto krajinách, řekl si, a poddal se únavě. Úplněk spolu se slunovratem se pomalu blížil.

Ranní probuzení, toaleta, hygiena a sprcha proběhly v pokojném duchu a v dobré náladě.
Dokonale odpočaté tělo ze zdravotní matrace, kterou snad navrhovali samotní vědci z NASA, si už žádalo trochu energie v podobě snídaně. Měl hlad jako vlk! Takhle dobře se už dlouho nevyspal. I přes to, že se blížil úplněk, prospal skutečně celou noc. Žádné noční můry se nekonaly. A navíc se ráno probudil ve stejné poloze, jako té, ve které usínal, což u něj znamenalo opravdu tvrdý spánek.
Po vydatné snídani v podobě míchaných vajíček se slaninou a sklenicí pomerančového džusu si uvařil lahodnou kávu a oblečen v županu vyšel ven na terasu nasát ranní vlahý vzduch. Bylo necelých deset hodin dopoledne – tak dlouho spal. Určitě tomu napomohl zdejší klid a příjemný chládek, který na rozdíl od rozpáleného paneláku ve městě, kde do teď přebýval, opravdu chyběl. Se ženou bydleli v malém bytě a po rozvodu si jen sbalil svých pár švestek v podobě drahých vinylových desek a audio-sestavy a přestěhoval se o pár ulic dál, do podnájmu ve stejně malé kleci městské králíkárny.
Zhluboka se nadechoval, usrkával horkou kávu, a přitom střídavě blaženě zavíral oči a nasával ducha tohoto místa. Postupně zkoumal zrakem všechny stromy v okolí zahrady, hnědý dřevěný plot na zděné podezdívce, před ním vysázené túje a jehličnany, jemně posekanou trávu kolem nich a spadané jehličí pod nimi. Cestoval pohledem z levé strany výhledu z terasy na pravou a zapisoval si do paměti každý tvar a záhyb jeho vlastního domu. Túje by chtěly ostříhat, řekl si v duchu a pokýval hlavou – najde na internetu návod a podívá se, zda potřebné nůžky nechybí ve výbavě zahradního domku. Byly vzrostlé a svými tlustými kmeny dávaly najevo svou dlouhověkost. A také byly vysázeny chytře – tmavé jehličí střídalo to světlé, malé stromky se krčily u velkých a celkově vykreslovaly pohled z terasy jako dokonalý malovaný obraz. Všude kolem nich se dalo zajet sekačkou, dokonce i támhle, kde byla rozhrabaná zem…
Moment! Rozhrabaná zem? Zaostřil pohled do těch míst a odložil prázdný hrnek s logrem na dně na opěrný trám zastřešené terasy. Toho si včera nevšiml, tím si byl jist. Na pravé straně výhledu u plotu byla další díra, trochu zakrytá spodními větvemi stříbrného smrku. Hmmm! A konečně i na levé straně – tu před chvílí přehlédl i když byla k němu nejblíže – byla třetí díra v zemi. Celkem tři vyhrabané díry, ne moc hluboké, – spíše rozhrabané, – a každá od sebe umístěná v přibližně stejné vzdálenosti. Jedna v levé části plotu, jedna přesně uprostřed a poslední v pravé části. Jsou tu i další? Kdo je vyhrabal?
Vzpomněl si, že před spaním slyšel štěkot lišky. Nebyl si jist, zda to skutečně liška byla, neboť ji slyšel pouze jednou, a to kdysi na dětském táboře. Dávalo by to smysl; asi hrabala myšky. Ale docela si troufala, že se přiblížila až k domu. Pak si uvědomil, že ten už tu hezkých pár let stojí opuštěný, a proto nejspíš neměla z ničeho strach. Nejsem zoolog, říkal si v duchu, ale bude to určitě od ní. Bestie jedna malá, a ještě ke všemu zrzavá. Měl rád zrzky. Vlastně i jeho krásná prodavačka byla zrzka. Sice umělá, ale její zvolená barva na vlasy byla dokonalá. Usmál se. Díry prozkoumá až při stříhání tújí.
Správně! Měl by se jít podívat po zahradních nůžkách nebo pile, čemkoliv, čím by mohl ty túje trochu upravit a navrátit jim pravidelné tvary. Ale chtěl to ve skutečnosti? Není něco dokonalého na nedokonalosti přírody? Na tom něco bylo, usoudil. Přistřihne je jen trochu a spíše z důvodu, aby se zabavil a naučil se o ně starat. Těšil se!
Ještě v županu – nemělo přece cenu se převlékat, když pojede do Kašperek až na oběd – sešel z terasy a obešel dům. Vzal to na východ směrem doprava, kolem hlavního vchodu a branky na pozemek, staré zchátralé stodoly na odvrácené straně od terasy, po vydlážděném chodníku, obepínajícího celé stavení. Zahradní domek našel na konci okružní chůze, na levé straně pod terasou. Vzal to tou „nejkratší cestou“, usmál se.
V domku, jak na první pohled usoudil, nalezl vše potřebné. Lopaty, lopatky, hrábě, i ty anglické na jemné hrabání, rýče, motyky a motyčky, zahradní nůžky, plotové nůžky na živé ploty a túje, nádoby s olejem, stará a zřejmě i prošlá hnojiva, holínky, pracovní obuv i oblečení, motorovou pilu, elektrickou pilu a… a něco, co nedokázal pojmenovat.
Byla to jistě motorová pila, ale na konci lišty s řetězem byl osazen druhý kryt s madlem. Lišta byla celkově dlouhá přibližně jeden metr a zuby na řetězu měly dvojnásobnou velikost oproti té obyčejné motorové, co ležela na polici nad ní. Tahle musela být „dvoumužná“! Představil si, jak ji drží dva statní dřevorubci a půlí široký kmen, pohozený na zemi, nebo s ní dokonce kácí strom. Zkusil ji zvednout, ale byla sakra těžká! Kurevsky těžká, jak by řekla jeho ex. Ihned ho napadlo, jak jí půlí tou motorovkou vejpůl a musel si sám sobě přiznat, že jeho temná strana síly není tak úplně špatná věc. Sotva dokázal pilu nadzvednout k pasu, ale silnější a zvyklý horal by ji zvedl až k hlavě, tím si byl jist. Na boku motorové skříně vystupoval do kulata napsaný název – RINCO RUMBURK.
Zavřel dveře od zahradního domku a cestou do domu se na moment zastavil u dveří do sklepa. Vsazené do zdi pod terasou a utopené o pět schodů níže do země vypadaly jako tajný vstup do podhradí. Při pomyšlení na stísněné prostory se zachumlal do županu a jemně se otřásl. Spíše zimou, neboť na toto místo stále ještě nedopadaly sluneční paprsky a noční chlad se nestihl rozutéct a zalézt do temných děr. Chtěl tam vstoupit?
„Posero!“ namotivoval se Václav, sešel betonové schůdky a položil ruku na kliku. Šla ztěžka pootočit; nejspíš ji dlouhodobá vlhkost a nečinnost uvěznila v jemné korozi.
Pak ale povolila.
Dospělý Václav se rázem vrátil do dětských let – do okamžiku strachu z uvěznění ve starém sklepě opuštěného statku na kraji vesnice, vedle které se účastnil dětského pionýrského tábora.
Dětské trauma nosil Václav v srdci pořád. Strach ze stísněných prostor jej neopustil do dnes, a možná právě proto rád vyhledával velké sály a prostranství s mnoha lidmi. Na druhou stranu byl introvert a bohatě mu stačilo ostatní jen pozorovat a v žádném případě s nimi nenavazovat bližší konverzaci. Touha pozvat krásnou prodavačku na kávu tak byla u něj vzácnou výjimkou, kterou prožil zatím jen dvakrát. Poprvé, když oslovil svou budoucí ex.
Václav se chvíli rozmýšlel, než naplno otevřel dveře do sklepa a vstoupil dovnitř.
Ačkoliv tušil, že terasa se sklepem jsou novodobou přístavbou domu, čekal opět staré vlhké stěny, pokryté plísní. Nic takového se tu však nekonalo. Uhlazené betonové stěny plně navazující na téměř dokonale rovnou plochu betonové podlahy a stropu mu vyvolaly lehký úsměv na tváři. Co čekal?
Místnost byla čtvercová, odhadem pět na pět metrů a strop měl necelý metr nad hlavou. Uprostřed něj bylo umístěné kulaté sklepní světlo, ze kterého vedly kabely v bílé plastové kabelové krytce až k vypínači vedle dveří. Pod světlem stál kovový stůl s prkennou deskou. Člověk by si na něj mohl klidně lehnout, pomyslel si. V jednom rohu opuštěná dvouzásuvka, v tom druhém pravém jedna stará židle. Ze dveří sem nešlo příliš světla, a proto se větší část místnosti ukrývala v šeru a její rohy dokonce v černé tmě.
Václav rozsvítil a strnul v křeči!
Ještě, než zmizela černota z pravého rohu, byl si jist, že zahlédl na židli sedícího člověka. Na okamžik – jen malý záblesk před očima a spíše jen v periferním vidění – tam seděla mužská postava s pod koleny useknutýma nohama a celým tělem doutnajícím od uhašeného plamene.
Teď tam ale nebylo nic, jen prázdná židle a pod ní vlhká skvrna. Ustoupil ven za dveře, zhasl, a zavřel je za sebou zvenčí. Rychle dýchal!
Dětské trauma se projevilo nejsilnějším možným způsobem – stejně silnou halucinací, jako kdysi v mládí na pionýrském táboře. Zbaběle vyběhl schody a další schody na terasu, kde se opřel levou rukou o trám a pravou se držel za srdce a svírající žaludek.
V dětství nevinná hra na stezku odvahy se pro něj tehdy stala bojem o vlastní život, když ho starší kamarádi, byť jen na chvilku, uzavřeli v temné místnosti bez světel. Kolem něj pouze vlhké plesnivé stěny, pokryté houbami, s opadanou vápennou omítkou a nerovnoměrně urovnanou hliněnou podlahou, vykládanou placatými kameny. Skrze staré dřevěné dveře se k němu probíjely zbytky slunečních paprsků zapadajícího slunce a zvuky ďábelsky škodolibého smíchu jeho věznitelů. A ještě něco, co teprve pozdější terapie u dětského psychiatra dokázaly utlumit – pocit někoho dalšího, koho v tu chvíli viděl jen on sám. Ve svých osmi letech tento psychický nápor nevydržel a strachy se pomočil. Teprve když začínal strachy omdlévat, rozlétly se dveře a jeho vysvobodil vedoucí letního tábora.
Tohle bude chtít večer spoustu alkoholu, řekl si.
A ten sklep zruším!


...

Starší bratr se vrátil do řeznictví zrovna ve chvíli, kdy do místnosti vstoupil ten mladší zadními dvířky vedoucími od jatek.
„Co je bráško?“ zeptal se mladší.
„Nic! Hotovo?“ odsekl starší.
„Máš to naporcovaný. Úklid je na tobě…“ usmál se mladší. „Na to já nejsem. Dáš mi ještě panáka? Však víš, že vždycky potom musím mít panáka!“
„Nalej si,“ pokynul starší hlavou za pult, do míst, kde mladší stál. „Víš kde ji najít…“
Mladší vyňal lahev z útrob pultu a nalil si štamrpdli. Ukázal na staršího. Ten odmítl, a tak se ještě pro jistotu napil z lahve, zavíčkoval a zasalutoval s panákem v ruce. „Na úklid!“
Starší byl stále nervózní. „Měl jsi pravdu, je to průser!“
„A co, bráško?“ mladší v sobě otočil pálenku, aniž by se oklepal.
„Musíme to udělat. Všechno jsem domluvil. Na zejtřek se dobře vyspi…“ kývl starší směrem ven na náměstí.
„Takže o tom ví?“
„Jo!“ starší ze sebe oklepal pocit, jenž ho sžíral a šel k mladšímu za pult. „Teď běž, jdu uklízet!“
„Můžu ještě jednoho panáka? No tak, bráškoooo…,“ žadonil mladší.
„Posledního a pak běž! Jdi se na zejtřek nachystat!“
Mladší poděkoval a ihned si nalil další štamprdli, aby si to ten starší náhodou nerozmyslel. Ten se jen protáhl kolem něj a zmizel ve dveřích, kterými mladší před chvílí přišel.
Mladší bratr, jakkoliv duchem slabší, moc dobře věděl, co to znamená, když jde ten starší po něm uklízet na jatka. Usmál se na jeho záda a vyšel za ním na dvorek. „A pořádně!“ v legraci na něj zavolal. V odpověď dostal zdvižený prostředníček. Přesto hleděl na svého staršího bratra s respektem a úctou. To on byl ten chytřejší a rozvážnější. To on byl ten, co všechno dokázal vyřešit. Úplně všechno vyřešit!
Starší bratr vlezl do jatek a usmál se. Bylo to přesně jako vždy a v co doufal, že uvidí – pořádný svinčík! Na všech stěnách krev, podlaha po celé ploše rudá a do toho se všude válely kusy masa, kůže a vnitřností. V jednom rohu balíček igelitového oblečení, co měl mladší bratr na sobě, když popravoval, a na něm položená zakrvácená motorová pila. Prasečí hlava ležela uprostřed místnosti, nasměrovaná pohledem k němu. Černé oči nehybné, pusa pootevřená.
Starší bratr přivřel oči.
V kalhotách mu tuhlo mužství.
Rozepnul poklopec a přešel pomalu k ní.
Mluvil potichu. Pozdravil ji a představil se.
Kalhoty nechal volně padnout ke kotníkům. Následovaly trenýrky se vzorem malých prasátek.
Vzal hlavu do rukou a zvedl na úroveň pasu. Jeho mužství bylo tvrdší než betonový sloup.
Rychle zajel ztopořeným pyjem do pootevřené tlamy a jemně se pořezal o prasečí zuby.
„Ano, lásko! Tak to mám rád!“ začal přirážet. Úklid počká!
V uších mu zněla Smetanova Má vlast a on začal do rytmu pokyvovat hlavou, zatímco zrychloval tempo v pase. Prasečí oči mlčely, i když se tlama pod nimi naplnila horkou tekutinou.
Pak si lehl na záda. Na zem plnou prasečí krve a rozřezaných kusů. S ochablým penisem začal máchat rukama a nohama a vytvářel tak motýla jako ve sněhu. Krvavého motýla.
Mladší bratr stál venku opřený o stěnu domu a sledoval zavřené dveře jatek. Láskyplně se usmíval a představoval si spokojeného staršího bratra, jak si užívá. Jednou ho dokonce i pozoroval.
Měl svého staršího brášku moc rád.
(konec ukázky)