Stojím na dvoře vedle mašiny a oblékám koženou vestu s klubovými barvami.
Je horko a jasno už teď, kdy teprve vychází slunce a z nedalekých polí a luk mizí přízemní chládek.
Těšíme se na další moto dovolenou s partou.
Tahle dovolená, přesněji tenhle Životní trip, jak jej nazval prezident našeho malého klubu Moto Bizoni Czech, je letos výjimečný hned ze dvou důvodů. Jindy nám dopředu známá trasa byla letos utajena se vším, co k dovolené patří – tedy destinace, samotná trasa, ubytování a body zájmu. To v některých z nás vyvolává jisté obavy, ale mě naopak velkou úlevu a opojení z nevědomosti a očekávání překvapení a nečekaných situací, které si nemůžeme díky utajeným skutečnostem dopředu vymýšlet a zatěžkávat hlavu předsudky a zbytečnými obavami. A v neposlední řadě také pocit svobody, kdy nemusím přemýšlet kde, kdy a jak budeme spát. Má to být naše životní jízda s jedním konkrétním cílem, jenž nám bude postupně přibližován během dlouhé cesty na mašinách skrze jednotlivé státy. Nervozita spolu s očekáváním ve mně vyvolávají doslova Nirvánu.
Druhým, neřkuli možná důležitějším důvodem své výjimečnosti je ta skutečnost, že se Životního tripu zúčastní celá naše skupina motorkářů, protentokrát však bez svých poloviček. Konečně! Konečně všichni spolu na cestě za čistými hlavami, zapomenutými starostmi a strastmi. Těším se jak malý kluk, kterého čeká škola v přírodě. I přesto se mi bude stýskat a téměř s jistotou budu litovat, že vše, co uvidím, bude patřit pouze mým očím.
Startuji svého oře, svého rudého Apače, a nechávám hřmít lomoz dvouválcového srdce nádherného stroje celým dvorem. Ozvěna, třískající se mezi zdmi mých malých stavení kolem mě mi imponuje a navozuje ten správný pocit. Ten pocit něčeho víc. Něčeho nevšedního. Něčeho výjimečného.
Stejný pocit právě zažívají, nebo už zažili mí kolegové z klubu, když zároveň hladí ladné křivky nádrží na palivo a jemně, velice jemně pobízejí řev z výfuků otočením plynového pedálu.
Jsme s Míšou připraveni vyrazit na klubovnu, pozdravit se navzájem, rozloučit se a vyjet novým dobrodružstvím vstříc.
Uvítání probíhá standardně vřele a neuměle. Nemusíme si na nic hrát, nebo si lhát navzájem do očí.
Já jsem, kupodivu a k překvapení všech, dorazil včas a kompletně sbalen.
03 jako vždy první na místě a už všem připravuje ranní kávu, na níž jsme se domluvili předem. Na tom jediném jsme se domluvili. Více netřeba – vše tak nějak plyne samo.
01 vylézá z domu a hlásí aktualizovanou navigaci v motocyklu. Pro někoho dobrá zpráva, pro mě a 03 však známka přílišné dokonalosti, eliminující náhlé situace, vrývající se všem hluboko do paměti.
02 je v životní kondici a těší se stejně jako na svou prozatím jedinou Route 66.
04 je pro mě osobně tím největší překvapením. Jeho bílý Juráš, snad nejhůře ovladatelný motocykl, je naleštěný a odráží nám bodavé slunce do tváří.
05 překonal všechny strasti se zdravím a stojí tu v plné síle a jeho obvyklém životním elánu. Nezapomíná flirtovat s našimi polovičkami – známka toho, že je vše v nejlepším pořádku.
Jirčák, bez čísla, které ani nechtěl, sedí na svém černém diamantu z USA a hází své dokonale vtipné hlášky všemi směry.
06 je nedočkavý a takzvaně větrá prdel ve stoje nad svým bleděmodrým strojem. Je horko a černá kůže na sedačkách začíná nepříjemně pálit. Těšil jsem se na ten pocit snad celou zimu!
Máme mezi sebou nového člena, Břenďáka, hrdě nosícího frčku Prospect na vestě. Mám pocit, že na plnou barvu klubového kolečka nebude čekat příliš dlouho. Rozhodně ne dýl, než bude nezbytně nutné.
Vše je dokonalé. Možná až příliš!
Naše drahé polovičky, většinou zodpovědné za kompletní přípravu a zabalení cestovních věcí, se smějí v hloučku a usrkávají teplou kávu. Marně se snaží zakrýt ve tvářích zklamání z jejich neúčasti na dovolené. Letos jedeme totiž pouze my – Bizoni!
Čas se nachýlil a 01, náš prezident, dává pokyn k „malé panice“. V tu chvíli se začínáme oblékat do lehkých mikin a kožených vest, obé s klubovými barvami. Vybuchuje benzínem zaplněný prostor v prvním válci a ihned jej následují ty ostatní. Je nás devět motorek – tedy přesně osmnáct válců. Je to symfonie, opera, balet i rokový koncert zároveň. První stupeň Nirvány.
Pokyn k „velké panice“ nás usazuje do sedel, v tu chvíli už nepříjemně rozpálených, a my vyrážíme na dovolenou.
Na náš Životní trip!
Naše ženy nám symbolicky mávají bílými kapesníčky. Snad nám to nepřinese smůlu a snad nám brzy odpustí…
Místo našeho ubytování je za hranicemi naší země, a proto se musíme co nejrychleji přemístit z bodu A do bodu B přejezdem po jinak nudné a námi nikterak vyhledávané dálnici. Jedeme na západ a dopolední slunce nás hřeje do zad. Nebylo by tomu tak, kdybychom vezli za sebou naše drahé polovičky. Zatím nelituji, že zůstaly doma, neboť prozatím nebylo čím se pokochat. Ale to se zcela určitě změní a pak litovat budu. Věřím, že všichni budeme litovat, ale letošní dovolená je tak zvolena. Alespoň pro jednou. Příště pojedou s námi, jsem si jist!
Hranici mezi státy zdoláváme přesně v 15:42.
Po velmi krátké pauze pokračujeme dál. Zbývá prý jen něco málo přes dvě hodiny jízdy. Slunce se obrací a od západu nám začíná svítit do očí. Naše sluneční clony a Jirčákovy sluneční brýle toho dost odfiltrují, ale nikoliv zcela dostatečně. Musíme dát přestávku, protáhnout kosti a promnout unavené oči.
Nejbližší čerpací stanice se zdá být necelých padesát kilometrů před námi a 01 nám to signalizuje. Konečně delší pauza, posiluji se v duchu a přesedávám si na sedačce, abych ulevil zapařenému zadku.
Přejíždíme táhlý úsek kopce a před námi se otevírá pahorkatá krajina. Nádherný pohled kazí jen vznikající kolona kamionů a osobních automobilů. Jsou plné všechny tři pruhy a nám všem je jasné, že 01 bude chtít projet mezi dlouhými hady rozžhavených plechových kapot v záchranářské uličce.
Kolona se rychle blíží a my nezpomalujeme.
Snad préza ví, co dělá…

Ani nevím, jak jsme projeli kolonu a už sjíždíme z dálnice.
Najíždíme na klikatou cestu s dokonalým asfaltem, s nímž se naše nově vyměněné pneumatiky doslova mazlí. Adheze je tu skvělá!
Jedeme sami, vnímáme rázovitost kraje, barvy listů, vůni lesů, vdechujeme čistý a svěží vzduch. Nejsme unaveni a toužíme zdolávat co nejvíce kilometrů.
Nikdo z nás nechce ani na okamžik slézt z motocyklu.
Slunce se zastavilo na obloze, alespoň takové máme zdání. Už nepálí. Nebo si jen naše oči přivykly. Vnímáme okamžik celou svou osobností.
Malinko mě trápí, že tento pocit nesdílím se svou ženou, se svou Míšou. Určitě nejsem sám, komu je smutno. Čas od času všichni sáhneme na zadní sedačky a hledáme je tam.
Měli jsme je vzít s sebou!
Pocit viny a stesku však mizí ihned za další levotočivou zatáčkou v mírných serpentýnách. Jejich tvar, poloměry a náklony snad projektoval sám Bůh. Tak dokonalá práce je hodna našeho obdivu a já zcela zřetelně vidím, jak si každý jeden z mých kolegů Bizonů pochvalně pohupuje hlavou.
Dokonce i Jirčák teď vzal za plyn a projel zákrutu stylem přímo mistrným.
Cesta se rovná a do tváří nám jemně udeřil vlahý vzduch blížících se hor. Listnáče nahrazují jehličnany, příkopy kolem cest se prohlubují a dostavuje se blažený adrenalin z blížící se cesty vzhůru.
Znovu sahám na zadní prázdnou sedačku, abych pak po chvíli na ni zapomněl.
Šplháme nahoru do kopce a 03 s 05 zrychlují a zlepšují náklony. Od stupaček jim odlétají jiskry jak od podkov osvobozených mustangů, příliš dlouho vězněných v ohradách. Jakoby zažili svobodu dosud jim nepoznanou. Zkouším stejný náklon, trochu bázlivě, ale zjišťuji, že není třeba se bát. Můj motocykl poslouchá povely vyslané do řídítek a koleny do nádrže úplně bezchybně. I mě už odlétají jiskry od stupaček, vytvářejících jemné rýhy na doposud netknutém povrchu. Uvědomuji si hřích sobeckosti z nechutí se o tento okamžik dokonalé symbiózy se svým strojem s kýmkoliv podělit. Toto je můj okamžik, má chvíle téměř dokonalé Nirvány. Téměř!
03 je ve svém živlu a nechává nás se svou Divoškou pozadu. Neohlíží se, plně se soustředí na ten svůj okamžik, který mu nikdo nemůže vzít. I on zcela nepochybně zažívá svou téměř dokonalou Nirvánu. Téměř!
Do té doby opatrný Břenďák dohání 04 a jedou vedle sebe, nedbajíc zatáček a s nimi možné příchozí nebezpečí. Žádné však nepřichází. Jsme tu sami. Ta cesta byla vytvořena jen pro nás!
04 zpomaluje a zařazuje se vedle mě. Jeho úsměv je všeříkající – konečně s vámi, Bizoni!
Předjíždím 05 a i v jeho tváři lze vyčíst něco, co mi připadá jako splnění jeho snu. Společnému snu s 03 o dokonalých zatáčkách. Jako konec cesty. Mám pocit, že už nechce jet dál.
Jak to! Proč nechce jet dál? Ještě nejsme v cíli!
Břenďák spolu s 04 a 05 zpomalují. Nejprve zastaví Břenďák u vjezdu do lesní cestičky. Mává nám a vjíždí do ní. My pokračujeme, zřejmě se připojí později. Nepřijde mi to zvláštní.
04 a 05 zastavují za další dvě zatáčky. Vidím vše ve zpětném zrcátku a chci zpomalit, abych tak dal najevo těm vpředu, že se něco děje. Ruka však nedokáže ubrat plyn a já s nevolí pokračuji dál. Oba slézají z motocyklů, to ještě vidím před další zatáčkou, a usedají každý na svůj kámen. Bíle zářící Jurášek snad nebyl nikdy čistší a nad jeho nádrží se jasně tetelí horký vzduch. Něco velkého k nim přichází. Něco bílého a chlupatého.
Mizí mi z dohledu.
Vjíždíme do hustých lesů u paty vysoké hory. 01 vybral doslova božskou trasu. Serpentýny nahradily delší úseky s táhlými zatáčkami a nám je dovoleno sledovat život uvnitř lesa. Zpomalujeme a pozorujeme skákající srny kolem silnice, hopkající zajíce a divoká prasata se svými mladými. Vše na jednom místě, nahuštěno do relativně malého prostoru kolem hlubokých příkopů, ze kterých se nám do nosů line vůně divokých jahod a zhusta rozesetých hub.
07 se vůbec nevěnuje řízení, ale na tom nezáleží, neboť jsme na silnici stále sami. Stále sami na dokonalém povrchu v dokonalém lese u dokonalé vysoké hory. 07 pouští řídítka a bez držení projíždí zatáčku s téměř cirkusovým umem. Hledí do vzduchu a nasává vůni lesa. Je šťastný. Brzdí, zastavuje a slézá z motocyklu. Na bleděmodrou mašinu odkládá sluneční brýle a sedá na svůj kámen. Z lesa k němu přichází něco velkého a chlupatého.
Mohl by to být bizon?
Znovu se dostáváme do serpentýn, ale jako bychom přejeli do jiné země. Hora, kterou jsme chtěli zdolat, se změnila ve vysoké štíty hor se zasněženými vršky. Připomíná mi to Dolomity, ačkoliv jsem tam nikdy nebyl. Nebo je to Rumunsko? Mohli jsme tam dojet, pokud naše cesta vede pouze na západ? Myšlenku opouštím a nechávám se oslnit mohutnými a božskými panoramaty, které musely býti zcela jistě domovem samotných bohů. Znovu sahám na prázdnou sedačku spolujezdce. Chybí mi Míša. O tuto podívanou neměla přijít!
03 znovu zrychluje a ještě více, ačkoliv se to zdá nemožné, zdokonaluje své náklony. Je možné, aby se dotkl kolenem povrchu vozovky na téměř čtyři sta kilogramů těžkém chopperu, nebo si to jen v duchu přeji a vykresluji. Ať tak či onak, je to nádherná podívaná. 01 s 02 a Jirčákem ho nechávají vyblbnout a já se znovu věnuji skalnatým obrům. Jejich obrysy vidím tak jasně, tak detailně. Neskonalá krása. Téměř Nirvána!
Všichni jsme v řízení dokonalí a dojíždíme 03. I on se řadí vedle mě. Nemusí mi nic říkat ani naznačovat, abych vyčetl z jeho výrazu ve tváři to jediné slovo – Fagaraš, neboli Trans Fagarasan! Zvolňuje a jednou rukou si sahá na srdce. Svůj stroj vede dokonale. Předjíždíme ho a pokračujeme dál. Nikdo z nás si nedělá starosti, neboť nás nepochybně spolu s ostatními doženou a večer, až se sejdeme v ubytování, si dáme jedno studené na zdraví. Nemohli zabloudit – trasa nemá žádné odbočky. Takhle přece musí vypadat cesta do ráje.
Vjíždíme do tunelu, který se zjevil tak náhle, že jsme se na něj nemohli nikterak připravit. Škoda, že nemá 03 s sebou Dášenku a její kamerku na dlouhé tyči. Tyto záběry by obdivovali všichni, komu bychom dovolili je shlédnout. Tunel není dlouhý, ale stačí nám na hlasité protůrování našich motorů s laděnými výfuky. Ozvěna je neskutečná. Všem zaléhají uši. V dálce vidíme světlo, značící konec tunelu.
Za tunelem je malé odpočívadlo, na kterém 03 zastavuje. Nesundává helmu, jen sedí dál na své Divošce a mává nám. Pak slézá a usedá na svůj kámen. U něj stojí opět něco velkého a chlupatého.
Kde by se tu vzal bizon?
Pokračujeme dál. Ihned za odpočívadlem je strmá cesta dolů, na jejímž konci se zjevuje malé přístavní městečko, jehož břehy omílá slaná voda. Jak jsme se dostali k moři, vůbec netuším, ale cítím se jak v sedmém nebi. Projíždíme úzkými uličkami mezi pestrobarevnými domky, přejíždíme vlévající se řeku do moře po kamenném viaduktu, pamatující dob stovky let vzdálených. Všudypřítomný slaný vzduch mi zaplňuje plíce a dodává dostatek kyslíku rozbouřenému srdci. Bije mi jako zvon! Jakoby nikdy nebylo nemocné a v mládí netrpělo šelestí. Myslím na italská pobřeží, která jsem vždycky chtěl projet se svou Míšou ať už na motocyklu, nebo v roadsteru. Vidím ji vedle sebe ve velkém slunečném klobouku a obrovskými brýlemi, zakrývajícími půlku usměvavé a nadšené tváře, jak ji ovívá vánek z otevřené střechy automobilu. To by byl její splněný sen, pokud by tu byla se mnou, o tom nepochybuji.
Znovu sahám na zadní sedačku. Proč tu není se mnou?!
Projeli jsme celým městečkem a jedeme po rovince kolem moře. Nevidím plachetnice, ale v dálce zcela zřetelně delfíní ploutve. Je to nedotknutá krajina, stejně jako ta předchozí, pouze vylidněné město jakoby bylo stvořeno jen a pouze pro mě. Viděli jej i ostatní? Není to přelud?
Je mi to jedno!
Jedeme dlouho a slunce stále visí na obloze ve stejné výšce. Čas pro nás neexistuje a naše nádrže zdají se být bezedné. Jsme v ráji, kde je pouze přítomný okamžik, žádná minulost, ani budoucnost. Síla okamžiku! Už vím, co to znamená. Dosahuji téměř Nirvány. Téměř!
Ruka mi klouže z plynu a já nechávám svého rudého Apače zpomalovat. Mám pocit, že už nechci víc. Že už jsem zažil to, co jsem zažít chtěl. Pohrávám si s myšlenkou tu zastavit a už navěky zůstat. Nechat rodinu doma beze mě. Děti jsou dospělé a má Míša to jistě pochopí.
Proč tu sakra není se mnou?!
Zastavuji na viditelné hranici mezi dvěma světy. Do té doby přímořská skaliska vystřídala žlutá poušť. Běží kolem nás stádo bizonů a víří prach, jemně se usazující na našich motocyklech.
Vypínám motor a chvíli se dívám za ostatními, co ještě zbyli. 01, 02 a Jirčák jedou na svých ořích americké výroby do dáli. Mávám jim a oni odpovídají. Nezpomalují, pokračují dál. Však cesta přece nemá odboček, křižovatek a zřejmě ani konce. Sedám na kámen vedle cesty. Ještě než dosednu, všímám si na něm vyryté číslice 06. Do zad mě jemně udeří čumák vysokého zvířete. Spatřuji bizona, jak mi upřeně hledí do očí. Pak přejede zrakem na pokračující členy a odejde k silnici. Cítím, že jej mám následovat. Aby mi to potvrdil, ohlédne se na mě a čeká až se zvednu. Dojdeme spolu k okraji cesty, všude poletuje žlutý písek. V dálce se tyčí monumenty v podobě skalnatých výběžků.
Monument valley!
Jsme v Americe a já vůbec netuším, jak je to možné. Moře zmizelo a jeho vlhký vzduch nahradil ten suchý, pouštní.
Sledujeme přátele, jak mizí v dáli. Neohlížejí se.
A vedle silnice, ani ne moc daleko, se tyčí jednoduchý ukazatel – Las Vegas.
Sedím na kameni a pouze jsem. Zažívám Nirvánu.
Skutečnou Nirvánu.
Nepochybuji, že ostatní usedli na svůj kámen a setkali se se svým Bizonem.

Noční tmou se v Jižních Čechách nese bolestný žal ovdovělých a opuštěných žen.
Výlet, jenž měl být Životním tripem, skončil dříve, než ve skutečnosti začal. Skupina motorkářů ve středním až pokročilém věku tragicky zahynula v hromadné srážce na dálnici, kdy ospalý řidič kamionu leknutím trhl volantem a vjel do projíždějící skupinky v záchranářské uličce.
Pokoj jejich duším a upřímnou soustrast jejich rodinám.