Nejlepší a nejhorší nápady vznikají u piva.
Čas je neúprosný a působí na každého z nás. Někdo životem proplouvá po téměř ideální přímce, jiný zas létá po sinusoidě či stoupá po exponenciále vstříc splněným snům. Já a pár mých přátel z motorkářského klubu jsme se tehdy ocitli téměř na dně spodní úvratě křivky sinusové a díky tomu nás napadaly doslova hovadiny. Jeden si chtěl dokázat, že ještě nepatří do starého železa, druhý naplnit touhy po procestování méně probádaných míst a já spolu s jedním dalším jsme prostě jen chtěli konečně projet proslulou Transfagarasan na svých motocyklech. Výlet ve čtyřech za hranice naší malé země se zdál být ideálním spojením našich cílů. Jeden by tedy řekl: Proč ne?
Po předchozím debaklu během vysilujícího offroadu s téměř čtyřsetkilovými choppery po rumunských horách v oblasti Gerniku jsme se rozhodli zapůjčit si vhodnější stroje z půjčovny. Volba padla na osvědčené bavorské modely a namísto koženého oblečení jsme měli obléknout lehké a kupodivu velice příjemné enduro kombinézy. Zbývalo tedy už jen domluvit termín. Jelikož jsme všichni do jednoho byli fotrové od rodin a naše plné deníčky nenabízely stejné časové možnosti, musel někdo z nás prostě upustit od svých dříve domluvených aktivit. Samozřejmě já!
Start jsme naplánovali na dvaadvacátý červenec téhož roku, do kterého zbývala poměrně krátká doba třiceti dnů na veškeré přípravy a zajištění noclehů. Jenže spontánní akce jsou vždy nejlepší.
V době výjezdu měly zbývat dva dny do úplňku…
Cesta k proslulé Transfagarasan je z naší klubovny dlouhá „pouhých“ 1 100 km. Pominu-li naše břichatá těla, svazující nemoci úměrné stáří a potřebu častějších pauz pro vyměšování, byli jsme v podstatě oceloví atleti podobní slavnému Michelangelovu Davidovi. Rozdělili jsme proto logicky celkový úsek na tři části. První noc jsme plánovali přespat v maďarském Györu, druhou v Szegedu a poslední někde u samotné horské trasy. Čtvrtý den jsme si vyhradili pouze a jen pro jízdu po horských hřebenech.
Rozhodnutí padlo a náš prezident rozhodil své široké sítě na známé kontakty v Rumunsku. A s jedním z nich se domluvil!
Jelikož jsme s sebou nehodlali brát zbytečná závaží v podobě našich milovaných poloviček, museli jsme si u nich svou týdenní nepřítomnost nejprve odpracovat. „Vysouložení“ povolenek pro budoucí absence se nám zdálo být nejmenším zlem oproti dodělání všech firemních záležitostí a rozdělaných prací kolem baráků a na zahradách.
Opak byl však pravdou!
Za celý měsíc vymetání všech kostlivců ze skříní se doba pro vysouložení smrskla na pouhé dva dny, což byl od nás všech nepochybně heroický výkon. Výdej takového množství lásky a pozornosti pro naše manželky nás natolik vyčerpal, že některé slabší kusy mezi námi se slovy „Se na to můžu vysrat!“ dokonce chtěly plánované datum výjezdu odložit minimálně o dva dny. Neúspěšně!
Já své povinnosti pochopitelně splnil i za cenu nejvyšší. Měsíční alkoholový detox, jenž mi byl po dobu příprav přikázán, jsem si přál dohnat ještě před příjezdem na Transfagarasan.
V den nástupu ke strojům se naše parta zbídačených a sexuálně vyčerpaných motorkářů setkala na společné klubovně, kde nás ostatní nezúčastnění členové klubu tajně obdivovali a uspokojené manželky láskyplně masírovaly na ramenou.
Toužili jsme co nejdříve vypadnout!
Každý z party má svoje takzvané frčky na vestě. Prezident zvaný Préza, viceprezident zvaný Krauzík, Milošák a Troublemaker. Ta poslední pochopitelně patřila mně a nebyl bych to já, kdybych svou hodnost nepotvrdil ihned první den. Pro nás všechny samozřejmou vestu s klubovými barvami jsem ve zbrklém úprku nechal doma na věšáku. Po zdůraznění mých kvalit a velice krátké a úderné debatě o času odjezdu s ostatními členy výpravy jsem se pro ni otočil domů a pak už nic nebránilo odstartování našeho „výletu“. Krauzík ještě v rychlosti dal před všemi na odiv nové balení univerzální lepicí pásky GAFA. Ta jeho prokletá GAFA!
První tóny endurových motorů zazněly a my se vydali vstříc očekávaným dobrodružstvím. Hlavně však daleko od našich žen. Na offroad stále nadržený Krauzík nás popoháněl a motivoval k rychlejším přesunům a kratším pauzám, zatímco Préza se stále seznamoval s novou a hlavně aktualizovanou navigací. Ze zkušenosti víme pouze my čtyři, co znamená zlatý bludišťák. S novou navigací byla vysoká šance, že uživatelova chybná zadání vyhodnotí v souladu s jeho záměrem a dovede nás do cíle bez zbytečného bloudění. Hory v oblasti Gerniku máme všichni hluboce zaryté v paměti!
Možná jen zbytečný poznatek – v pohodlné dvoudílné kevlarové kombinéze, určené pro jízdu ve všech ročních obdobích, mě tlačilo na kulích stejně intenzivně jako v obyčejných džínsech na choppera.
„Hovada! Mám pro vás překvápko!“ zahájil Préza třetí den výletu.
Nebyl by to on, kdyby pro nás neměl nějaké příjemné překvapení. Během dvoudenních sexuálních orgií před odjezdem byl v deliriu osvícen nápadem stavit se na známém Drákulově hradě Bran. Myšlenka fantastická, řekl si zcela jistě v duchu, ale přece nepojedeme na profláknuté místo, jež ještě ke všemu nebylo skutečným sídlem valašského knížete Vlada Tepese, zvaného Napichovače. Ten skutečný domov, který spisovatel Bram Stoker mylně zaměnil právě za Bran, ležel jinde – a sice v citadele Poenari. Ta měla navíc tu výhodu, že podle mapy ležela přímo pod jezerem Vidraru na začátku naší Transfagarasan.
„A kurva…“ Všichni jsme jeho překvápka moc dobře znali.
„Pojedeme se kouknout na Drákulu. Je to kousek od cíle, to dáme. Mám tam známýho, co shodou okolností v okolí žije, a čeká nás v jedný stylový vesnici. Je to malá víska, kde nemaj hospodu, ale slíbil, že nám ukáže něco nezapomenutelnýho,“ bil se v prsa Préza.
„Tak snad už na ten Fagaraš konečně dojedem!“ Krauzíkovy obavy se zdály být vyvráceny a vzrostla naděje na zdárné dokončení výpravy.
Po třech únavných, ale nádherných dnech na motorkách jsme dojeli na konec asfaltové cesty. Před námi se vinuly vyjeté koleje v prašné zemědělské cestě poblíž hustého lesa a v hlavách většiny členů výpravy vířily vzpomínky na tehdy nechtěný offroad na vlastních, těžkých strojích. Bylo pozdě odpoledne a po celodenním přejezdu jsme měli zadky v jednom ohni. Milošák větral zapařeniny vestoje, Préza máchal rukama nad navigací a Krauzík stavěl svého oře samou nedočkavostí na zadní kolo. Nejspíš pouze já, Troublemaker, jsem očekával katastrofu. Tu ale vidím ve všem, takže nejspíš cajk!
Prézovu superschopnost vyhnout se všem klasickým, pohodlným a rychlým trasám během přesunu z bodu A do bodu B, aniž to ve skutečnosti chtěl, jsme všichni znali. Snad proto jsme nebyli ani trochu zaskočeni, když jsme na příjezdovku k citadele Poenari dorazili skrze lesy a zarostlé stezky. Pro Krauzíka naplnění snu v podobě drsného offroadu, pro nás ostatní vysílení, vyčerpání, hlad a žízeň.
Nikdo z nás netušil, kde se tam vzal, ale zcela náhle se poblíž nájezdu na silnici, kde jsme zastavili, objevil stařík, brousící kosu kamenným brouskem. Po dotazu na směr k Drákulově citadele jen ukázal brouskem špatným směrem a nepřítomně se usmíval. Unavení jsme mu poděkovali a mysleli si něco o vyšinutých psychopatech a smrtkách, neboť tak dočista vypadal.
Podle navigace, která v tu chvíli jako na potvoru vynechala službu, jsme jet nemohli, a tak Préza určil směr další jízdy. Samozřejmě blbě! Nikdo z nás nečekal, že ještě zdaleka nejsme u cíle. S vědomím, že nejspíš stojíme na správné cestě, ale nevíme, kam dál, zavolal raději na mobil svému česky hovořícímu rumunskému kontaktu. Ten se kupodivu objevil během patnácti minut a až přehnaně přátelsky se s námi v obětí vítal.
„Kašlete na hrad, na ten zajdeme potom. Nejdřív pojeďte za mnou do vsi, kde vás ubytuju a dobře se najíte. Drákulu si necháme na večer!“ slíbil, se šibalským výrazem v očích nasedl do terénního vozu Lada Niva a mizel v prašném dýmu.
Nic naplat! Měl pravdu. Unavení jsme skutečně toužili po sprše, večeři a hlavně chlastu. Prach zalezlý všude na zpoceném těle svědil a v ústech nám doslova šustily jazyky. Náš průvodce nás zavedl zpět na nájezd, kde už onen starý smrťák s kosou nestál, a sjel z asfaltové cesty zpět na tu prašnou.
Přibližně dvouhodinová jízda mezi lesy a skalami skončila v malé vísce. Několikrát jsme to chtěli otočit a na našeho rumunského přítele se vykašlat, ale zdálo se, že jede na jistotu, a tak jsme jej slepě, ale nedůvěřivě následovali.
Jak již bylo zmíněno – ve vesnici nebyla ani hospoda, ani krám s občerstvením nebo potravinami. Ohrady pro hospodářská zvířata zela prázdnotou a z oken domů, jež se daly spočítat na prstech rukou jednoho motorkáře, se neozýval žádný život. Smrdělo to tam opuštěností, bláznovstvím a něčím, co jsem prozatím nedokázal pojmenovat. Až dnes vím, že to byl všudypřítomný strach.
„Všechno je nachystaný. Bydlíme u jednoho známýho tady ve vesnici. Poznal jsem ho nedávno a prej má rád turisty. Asi se rád druží, ha, ha…“ uklidňoval nás průvodce – a moc se mu to nedařilo.
„Tak dobře jsem se už dlouho nenažral…“ pochvaloval si pohoštění Préza. „Kam se hrabe Gernik!“
Všichni čtyři jsme unaveně lapali po dechu, odkrkávali a vše zapíjeli vynikajícím místním pivem. První špatné dojmy vzaly za své okamžitě po příchodu do penzionu. Spodní rozlehlá místnost jako stvořená pro rauty plné obžerství, obrovský dominantní krb krmící se praskajícím polenem a na stěnách tematická ztvárnění místních legend – Drákuly a příšer kolem něj. Samotný kníže Vlad Tepes na nás shlížel z obrovského obrazu na stěně a, jemně ozářen světlem z autentických petrolejek, se spokojeně usmíval. Kromě vycpaných medvědích a vlčích hlav kolem něj visely hlavy jelenů, laní a různých drobných havětí, žijících v okolních lesích. Pouze na jednom místě se zdálo, že byla trofej sejmuta. Šlo o větší prostor přímo nad krbem. Náš průvodce, ne příliš dokonale hovořící rumunsky, se natočil k jednomu z hostitelů s dotazem a ihned nám to bylo vysvětleno.
„Tak prej tam byla trofej nějakýho zvířete, kterou museli sundat, protože jim přinesla jen samý neštěstí. Prej to někdo zabil, sám vypreparoval, vycpal a donesl sem. A od té doby je prej všechno špatně.“ Na závěr ještě s úsměvem ve tváři dodal: „Asi nějaká pěkná historka pro turisty…“
Na dotazy, co to bylo za zvíře a jak bylo velké, už hostitelé odpovídat nechtěli. Teprve po našem naléhání a podsouvání bankovek se jeden z nich usmál a nečekaně zmizel venku. Ostatní, bylo jich šest, se jen zarazili a poněkud roztěkaně se rozhlíželi po zavřených oknech v místnosti. Nervozita přešla i na nás, neboť jsme měli dojem, že jsme urazili pána domu a to jsme rozhodně nechtěli! Ten však, ukázalo se, nebyl nijak zneuctěn či rozhořčen, a naopak si nás klidně prohlížel.
Hostitel vstal a donesl na stůl láhev domácí pálenky se slovy, že nám ji daruje. Takový dar samozřejmě nešlo odmítnout a Préza slavnostně vyndal flašku Bizonice (našeho klubového pití), kterou zapomněl vytáhnout hned na začátku, jak jsme byli domluveni. Zapomněli jsme na ni všichni… Hostitel si ji potěžkal v rukou, prohlédl etiketu s naším logem a uznale přikývl. Pak bez váhání otevřel tu svou a všem nalil do velkých, předem připravených kalíšků.
Pálenka to byla ďábelská!
Prézovi přivřela oko, z kterého vytryskla slza. Krauzík se rozklepal, zhluboka nadechl a bouchl pěstí do stolu. Milošák zaklonil hlavu, odstrčil se od stolu a pokřižoval se. Já lapal po dechu a pevně se držel desky. A průvodce? Ten asi věděl! A s díky odmítl.
„Chutna?!“ pronesl hostitel s rumunským přízvukem a spokojeně kýval hlavou.
„Do prdele, moje játra zažijou středověk!“ liboval si Krauzík, zatímco jsme si my ostatní utírali slzy na tvářích. Kam se hrabal Tatranský čaj!
Zábava se rozjela a jazykové bariéry začaly mizet. Po pátém kalíšku už jsme necítili chuť do té doby výborného piva a přestali zbytečně počítat již nerozeznatelné čárky v hlavě. Dokonce i náš průvodce byl lapen do spárů neuvěřitelně silné lihoviny. Večer se zdál být pořádně rozjetý.
„Řekni mu, že jsme u silnice potkali dědka s kosou a ten ukazoval stejným směrem, jakým jsi nás sem dovedl,“ dožadoval se Préza překladu našeho průvodce. „Chtěli jsme na hrad, ale ukázal nám blbě. Asi je to jejich známej, co má za úkol sem nahnat turisty.“
„Prej – co by tam dělal dědek s kosou, když tam není co kosit. Nejbližší vesnice, odkud by pocházel, je tato a tady nikoho takovýho nemaj. Prej jste asi měli vidiny z úžehu…“ smál se průvodce, když nám překládal hostitelovu odpověď.
„Nó, pěkný!“ smáli jsme se už všichni a nechali si dolít. Zábava pokračovala.
„Počkej, ty vole! Co ten vejlet na hrad?“ Milošák se už s průvodcem objímal a dožadoval se slibované návštěvy legendární citadely.
Znovu proběhla krátká komunikace v rumunštině a pak jeden z nich vytočil číslo na mobilu a něco pronesl k příjemci. Průvodce jen pokrčil rameny a nechápavě zkroutil obličej. Rumunští přátelé se zasmáli a ukázali na jedno okno, v němž jasně svítila bílá koule. Byl úplněk!
Vtom se dveře rozlétly a do místnosti vstoupil ten, co předtím odešel, a přisedl k nám. Souhlasně kývnul na hlavního hostitele, který udělal posunek směrem k ostatním. Nechápali jsme, ale po dalším kalíšku ďábelského moku jsme to pustili z hlavy. Bylo nám dobře. Na to, že jsem vypil jen pár piv a pálivých panáků, jsem rozhodně začínal pociťovat únavu. Přisuzoval jsem to celodennímu přesunu na strojích, se kterými jsme se navíc pořád seznamovali. Spánek se čím dál víc hlásil o slovo a také na ostatních členech výpravy bylo zřetelně vidět alkoholové opojení. Hlasy se vzdalovaly, prostor se smrskával a kolébal jako na lodi. Byl čas jít na vzduch.
Poslední, co si pamatuju, byly zvídavé hostitelovy dotazy na naše rodiny. Možná jsem měl už v ten moment něco tušit…
V hlavě mi rezonoval vlastní tep. Tlak nahromaděné krve tlačil na lebku a zevnitř se ji snažil roztrhnout. Ústa slepená šedou univerzální páskou GAFA nešla otevřít. Ti šmejdi nám vybrakovali motorky, pomyslel jsem si v první chvíli, než mi došlo, že visím nahý hlavou dolů. Viseli jsme tak všichni, včetně našeho rumunského průvodce. Ruce pevně přivázané za zády ke kotníkům a pod koleny prostrčený úzký smrkový kmen. Byli jsme jak klobásy v otevřené udírně. Jako maso na vysušení! Penisy nám povadle visely dolů a lepily se na podbřišky.
Ostatní už byli vzhůru a vztekle sebou lomcovali ve snaze uvolnit se z provazů nebo přelomit kládu. Byla však pevná! Tlumené hrdelní hlasy se odrážely od blízkého dřevěného hrazení, které svým půdorysem tvořilo z jedné strany vyseknutý kruh. V tom místě stála otevřená dřevěná brána a v ní ve stínu schovaná vysoká postava. Všude kolem nás hořely louče a my jsme viseli v řadě napříč jakousi arénou a hleděli na temnou postavu, shora osvětlenou úplňkem, do jejíž tváře však nešlo vidět.
Uprostřed před námi na dřevěném stolku ležely dvě velké mísy, pod nimiž se lehce leskla zaschlá krev, a mezi nimi ležel dlouhý nůž s rovným a nahnědlým ostřím. Všem nám došlo, že jsme pravděpodobně v prdeli. Když naše zděšení až šílenost začínaly nabírat na obrátkách, na chvilku nás umlčel zvuk bubnů, nebo spíše vysokých djembe, přičemž tuto opravu by náš Préza za jiných okolností jistě ocenil. Bubnování přicházelo z druhé strany hrazení a mezi kůly jsem na okamžik zahlédl tvář našeho hostitele.
Postava v bráně se dala do pohybu a mířila k nám. Polonahá a pomalovaná černými nákresy, měla zřejmě na hlavě to, co chybělo na stěně nad krbem při večeři. Už jsem chápal, proč tu věc před turisty skryli – muž měl na hlavě jako masku useknutou hlavu čehosi, co se podobalo kříženci vlka s medvědem. Ihned se mi vybavily mýty o vlkodlacích a nebyl jsem sám, kdo rychle pochopil, že máme co do činění s nějakým zvráceným kultem. Lomcoval s námi strach z bolestivé a kruté smrti; ať už rukou nějakého psychopata, nebo věci, kterou uctívá. Nicméně zatím to možná byl starý dobrý a možná trochu vyhrocený strach z neznámého…
Bubnování zrychlovalo spolu s naším zběsilým cukáním ve snaze utéct. Dokonale zalepená ústa nám nedovolovala přivolat pomoc, ale já si byl stejně jist, že jsme moc hluboko v lesích na to, aby náš křik někdo slyšel.
Pomalovaný kněz s vlkodlačí maskou stanul před mísami a vzal do ruky nůž. Dlouhé bílé tesáky čnící z mohutné mordy na jeho čele vypadaly skutečně, ale mrtvé skleněné oči potvrzovaly lidskou tvorbu. Nahnědlá čepel se přiblížila k prvnímu z nás, našemu průvodci, a my jsme v ten moment ochutnali první várku šílenství. Rytmus ustal a přešel do tichých doteků bubnových membrán. Nůž zajel průvodci do pupíku a na kněze vykonávajícího tento zvrácený rituál vytryskla krev. Rozříznutý průvodce se svíjel jak prase párané za živa, dokud se ostří nezastavilo o hrudní výběžek v oblasti solaru. S bolestí skroucenou tváří hleděl na svůj vyjmutý žaludek, až ztratil vědomí… Pak sebou jen nepravidelně škubal, jak z něj vytékal život a vpíjel se do udusané trávy. Jeho vnitřnosti kněz vyvrhnul na zem a vložil základní orgány do připravených mís.
Srdce zvlášť.
Další na řadě byl Milošák, jenž své vnitřnosti nehodlal odevzdat zadarmo. Jeho těžké tělo lomcovalo se smrkovou kládou a všechny nás rozhoupal jak na divokých vlnách Atlantiku. V agónii strachu jsme mu pomáhali – a knězi se to očividně zamlouvalo. Švihl nožem a na krku mého kamaráda se objevila červená čára, nabývající na šířce, z níž tryskala krev. Snažil se narovnat dopředu a přetrhnout provaz, jímž byl přivázán ke kotníkům, a přitom chrčel rozevřeným krkem a prskal krev na všechny okolo. Bubnování znovu nabralo na síle a naše úsilí vyprostit se bylo maximální. Kněz mu zabodl zakrvácený nůž do břicha a chystal se párat.
Vtom se z lesa ozvalo vlčí vytí a následoval řev medvěda!
V knězových očích byla rituální šílenost vystřídána strachem. Odskočil od nás a rychle pohlédl do míst za ohradou, kde utichly bubny. Chvíli ticha rušili jen dusící se Milošák a vrzající smrk. My tři ostatní jsme zmlkli, abychom alespoň částečně pochopili rychlou výměnu slov v rumunštině mezi knězem a našimi hostiteli. Zdálo se, že jim něco narušilo plán. Z knězova výrazu jsem vyčetl nečekané překvapení.
Znovu ten šílený medvědí řev a přibližující se zvuk praskajících větví. Něco se sem řítilo!
Kněz rychle gestikuloval a snažil se přitom vyšplhat na vysokou hradbu z kůlů. Snažil se zachránit svůj život, a nás tu logicky hodlal nechat. Vrátil se zpět k Milošákovi a snažil se vytáhnout nůž z jeho břicha, ale tomu se konečně podařilo uvolnit zápěstí z provazů. Jeho mohutná ruka uchopila kněze za hlavu a silou mnohatunového lisu stiskla vylekanou tvář. Dva prsty pronikly do nosních dírek a třetí zatlačila oko do útrob knězovy hlavy. Milošákova ruka se holt do té doby živila kácením a přibližováním stromů v lesích Jihočeského kraje. Křik trpícího kněze a zvuk drcení jeho nosní chrupavky jsme přestali vnímat v momentě, kdy něco těžkého doskočilo doprostřed brány.
Do oka mi vtekla teplá moč, kterou jsem nekontrolovaně upustil, a nepříjemně pálila. Jako na jeden povel jsme znovu rozhýbali kládu pod našimi koleny, až začala hlasitě praskat. Lahodný zvuk pro uši! Naše úsilí už nemohlo být větší a svými těžkými těly jsme smrkový kmen přelomili vpůli. Dopadl jsem hlavou na kámen a všechno v ten moment zpomalilo. Tlumené křiky mých kamarádů přehlušilo ostré pískání a bolest od sedřených stehen byla zastíněna tupou bolestí v zátylku. Cítil jsem, že přicházejí mdloby, ale k tomu nesmělo dojít.
Těžce jsem se převalil na druhý bok, jak jen mi kláda pod koleny dovolila, a uviděl jsem ho v bráně!
Přes svíjející se těla ostatních, přičemž Milošákovi už docházely síly, jsem nevěřícně koukal na stvoření, jež vším připomínalo vlkodlaka. Jeho naturálnost a zvířecí krutost v očích nemohla napodobit žádná umělá maska ani kostým. Nad hlavou mu svítil jasný měsíc v úplňku. Tělesné proporce včetně zvláštně tvarovaných lýtkových kostí odpovídaly vlkovi, ale celková mohutnost těla největšímu medvědu grizzly, jakého jsem kdy ve filmech a dokumentech spatřil. Stál tam, mírně předkloněný a připravený k útoku, a se zájmem nás sledoval. Ovšem ty oči! Jak rudě svítily do tmy! Z černé srsti se jemně odpařovala vlhkost nočních lesů a z úst plných dlouhých tesáků odkapávaly sliny. Byl povolán a přišel si pro nás.
Za hradbami samozřejmě už nikdo nebyl, a tak jsme byli odkázáni sami na sebe. Všichni zkroucení dozadu s odhalenými břichy jsme se snažili postavit na nohy, leč bezvýsledně. Kláda byla sice zlomená, ale stále jsme ji měli pod svými koleny. A provazy byly pevné!
Milošák se přestal hýbat – svůj boj právě prohrál. Kněz se s hysterickým pláčem držel za oko a odběhl na druhou stranu arény, kde se znovu snažil přelézt. Po něm jako prvním vlčí muž skočil.
Znal jsem z televize přibližnou sílu medvědích tlap, ovšem tohle předčilo všechna má očekávání. Rychlý útok na krk a zatřepání ve stylu rotvajlera měly za následek knězovu rychlou smrt. Pak nás démon všechny oběhl, až došel k mému mrtvému příteli. S těžkým Milošákem si pohrával jako se zaklíněnou loutkou. Nejprve šel po otevřené ráně na krku a silně se zakousl. Křupnutí páteřních obratlů a trhání kožní tkáně následované žvýkáním mi trhaly uši. Už jsem byl zcela při smyslech; pištění a malátnost od nárazu do hlavy téměř odezněly a mohl jsem si celou scénu, aniž jsem po tom toužil, vychutnat. Chlupaté monstrum nadzdvihlo Milošáka i s polovinou klády, ke které byl uvázán s Krauzíkem, odhodilo je oba na hradbu z kůlů a chystalo se na dalšího z nás. Teprve teď jsem si s hrůzou všiml, že Préza leží na boku, otočený ke mně, a má oči v sloup. Lapaje po dechu, měl po dopadu na zem nepřirozeně zkroucený krk, nalomený vaz a nemohl se hnout. Nebylo mu pomoci. Pomalu – tak rychle, jak jen to šlo – jsem se snažil vyprostit a odplazit se co nejdál od brány, kde vlčí muž chystal další útok. Vědom si beznaděje, jsem se snažil bolest a smrt co nejvíc oddálit.
Napadla mě zvrácená myšlenka schovat se za knězovým tělem a dělat mrtvého, a zatímco jsem se k němu pomalu sunul, s pláčem v očích jsem vyslechl krutý a marný Krauzíkův boj s chlupatým démonem. Ten rozhodně štěstí v podobě rychlé smrti neměl…
Když jsem se doplazil ke knězovu tělu, ohlédl jsem se a užasl. Na Krauzíka předtím dopadlo těžké Milošákovo tělo a přitisklo jej k hradbě. Kňučel bolestí od ruky vykloubené v rameni, ale provaz se dopadem přetrhl a rázem měl volné ruce. Nohy mu zůstaly svázané v kotnících a jednu ruku měl nehybnou, ovšem druhou osvobozenou. A v té tiskl nůž vytažený z Milošákova břicha. Rychle se vyšvihl do vratkého postoje a očekával démonův útok. Napůl odrovnaný, stál nejistě naproti vlčímu muži a švihal po něm dýkou. V záři hořících loučí, obklopujících je ze všech stran, vypadali jako bojovníci v pekle. Vlčí muž byl o dvě hlavy vyšší a o sto kilo svalů mohutnější, což z něj dělalo jasného favorita nadcházejícího souboje. Zařval a vrhl se proti Krauzíkovi, jenž mu zabodl kudlu do čenichu, čímž jej rozzuřil doběla! Jedním máchnutím to monstrum připravilo mého kamaráda o ruku a následně se mu zakouslo do spodní čelisti a odtrhlo ji. Mandibulu vyplivl, vyhodil těžké tělo do vzduchu a to dopadlo na špičatý kůl ohrady. Krauzíkovo posmrtné škubání už nikdy nevyženu z hlavy. Zbývali jsme už jen já a nehybný Préza.
Od začátku bylo jasné, že živý nikdo z nás nevyvázne, a vlčí muž začal hledat další oběť. „Hrdinsky“ jsem se schoulil za kněze, co mi jen úvaz dovolil, a pohlédl jsem do Prézových vystrašených očí. Kanuly mu z nich slzy a jeho hruď se rychle nadouvala. Cítil, jak se k němu zezadu blíží chlupatý démon, a poté už fyzicky, jak mu pokládá mohutnou a chlupatou tlapu na bok. Cítil, jak mu očichává zlomený krk a jak mu přitom dlouhé drápy pronikají do kůže. Ztuhnul v křečovité bolesti, když se jeho hlava ocitla v rozevřené mordě a rudé tesáky se dotkly jeho spánků. V ten moment se vlčí muž podíval na mě – věděl o mně. Préza se nadechl, zavřel oči a morda se pomalu sevřela! Musel jsem sklonit pohled, abych neviděl, jak hlava našeho Prézy praská pod obrovským tlakem stisku a do všech stran stříká krev a mozek. Přestal sebou cukat. Byl tuhej!
Když jsem tam znovu pohlédl, probodávaly mě dvě rudé oči. I v záři loučí byly jasně viditelné. Z čenichu té svini tekla krev a stékala na lidské torzo. Sledoval mě – byl jsem v prdeli!
Když přede mě doskočil, nejprve odhodil do dálky knězovo torzo. Začal jsem šílet a snažil jsem se od něj odsunout co nejdál, ale věznitelův úvaz nešlo přetrhnout. Ležel jsem, otočený odhaleným břichem a přirozením k němu, a čekal, až mě rozpáře.
Zakousl se mi do klíční kosti a stiskl v tlapách za ramena. Vyzdvihl mě do výšky, a ještě než jsem ztratil vědomí, se mnou vší silou mrštil o zem.
Probudil jsem se na hromadě sena v rohu jakési lovecké chaty.
Na stěně visela kosa a vzpomněl jsem si na starce u nájezdu na silnici. Byl jsem tu ale sám.
Do prázdného zápisníku na stole jsem se rozhodl celý příběh sepsat. Nikdy jsem nevěřil ve vlkodlaky, ale zdá se, že existují. Špatně se mi píše a neustále upadám do bezvědomí. Místo nehtů vyrvaných z lůžka mám drápy, nohy se mi křiví a na zádech mi roste srst. Pomalu ztrácím paměť, ale v hlavě si držím jednu myšlenku – najít a zabít tu zrůdu, co mi to způsobila.