Ukázka z knihy

BÁCHORKA

Městečko Allbrought
4. listopadu 1882, pozdní odpoledne, den úplňku

Edward zaplatil za tabák, rozloučil se s prodejcem a vyšel z obchodu ven. Na verandě na něj čekal jeho pes Gaston, který jej vrtěním ocasu a jedním štěknutím pozdravil. Přitáhl si límec teplého kabátu a dlouhým zívnutím vyslal do přicházející zimy malý obláček páry.
Ed Poseroutka – tak mu říkali odmalička. Přezdívku získal už jako šestiletý chlapec, kterého jednou v noci vylekal strašidelný výjev za oknem. Tehdy se počůral strachy do nově povlečených peřin, za což byl matkou odměněn několika dobře mířenými pohlavky, mumlaje cosi o velkém démonovi, který jej chce dozajista sníst a který mu určitě nejprve ukousne hlavu. Teprve ráno se ukázalo, že tím démonem byl jejich kocour Damian, který se nemohl dostat dovnitř, a tak si prostě sedl na dřevěný parapet za oknem a čekal, až bude vpuštěn za nimi. Poseroutkou Eda tenkrát nazval otec, oběma jeho bratrům se to náramně zalíbilo a postarali se, aby mu od té chvíle nikdo v okolí jinak neřekl. A zůstalo to tak až do jeho současných 39 let. Navždy Ed Poseroutka.
Když pohladil Gastona za ušima, nasadil si klobouk a zandal tabák do náprsní kapsy dlouhého kabátu, rozhlédl se po náměstí a vzdychl. Ještě musel vyřídit další nákupy, bez kterých se nesměl vrátit domů, jinak by mu jeho žena dozajista vyčinila.
Evelyn, tak se jmenovala, byla svatá ženská s trpělivostí překypující do všech stran. Milovala Eda a Ed miloval ji. Nikdy na něj nebyla zlá, a pokud z její strany někdy přišlo pokárání, vždy to byl jen malý pohlavek následovaný krátkým polibkem a úsměvem krásné tváře. V životě to neměla jednoduché a její hendikep v podobě kulhající nohy s ošklivou jizvou jí okolí připomínalo až do doby, kdy se se svým budoucím manželem Edem odstěhovala do domu po jeho rodičích.
Jejich pes Gaston, tříletý, vysoký a zdatný německý ovčák, pocházel ze třetího vrhu. Na jinak hnědém těle se mu blýskala bílá náprsenka, táhnoucí se od spodku tlamy až někam mezi přední běhy. Ed ho dostal od svého bratra Scotta, který žil na své farmě asi dva kilometry od Edova statku. Tenkrát měl Scott spoustu starostí s dobytkem a vlastní ženou, o které se stále povídá, že má ráda chlapy víc, než je společensky přijatelné. Gaston se narodil jako jedno ze tří štěňat, avšak jedno přišlo na svět mrtvé a druhé matka nešťastnou náhodou zakousla při přenosu do svého kotce. Scott měl tou dobou kromě oné feny i jednoho psa, oba byli z předchozího vrhu, a tak se Gastona docela rád vzdal.
Ed měl ten den za úkol koupit látku na kalhoty pro svého malého syna Williama, kterému zkráceně říkali Will; dále pak něco málo ovoce, konkrétně to, které se jemu a Evelyn nedařilo pěstovat na zahradě za domem, a v neposlední řadě měl prodat přidělený díl skopového, který mu žena důkladně nachystala. Jako první si ale vždy kupoval tabák, aby pak na něj náhodou nezapomněl.
Nejprve zamířil pro látku, protože šlo o krámek v podstatě sousedící s tabákem, ze kterého právě vyšel. Všechny krámy a domy lemovaly malé kruhové náměstí, na jehož severním konci se rozestupovaly kvůli přívodní cestě vedoucí do srdce městečka. Jižnímu konci pak dominoval bílý kostel, jejž místní osadníci postavili jako poslední. Ostatní důležité domy, jako šerifův úřad či Saloon s vykřičeným domem v horním patře, pak dotvářely dojem samostatného města. Sice malého, ale Ed tu vždy sehnal vše, co potřeboval, a ještě ke všemu za celkem přijatelné ceny.
Při vstupu do krámu potkal sousedky, které si ho obdivným pohledem přeměřovaly. Vždyť potkat chlapa v galanterii, kde se látky prodávaly, nebylo zrovna běžné. Jediná prodavačka, jeho teta Marta, ho jako vždy vřele uvítala.
„Ahoj Ede, zase látka pro Willa? Teda ten kluk je ale neposeda!“ Co nejvlídněji se přitom usmála a automaticky sahala pro tu samou látku, kterou mu prodala už tolikrát.
„Zdravím, tetičko. Jo, zdá se, že je po mamince!“ zavtipkoval rovněž s úsměvem Ed.
Vždy to bylo stejné. Marta něco povídala, Ed ji skoro nevnímal a ostatní dámy si polohlasně prohodily něco v tom smyslu, co to má doma za ženskou, že do krámu za sebe posílá chudáka Eda Poseroutku.
Pravdou je, že Evelyn si látku nejezdila kupovat proto, že její bolavá noha ji po porodu bolela stále víc a mladý Will jí k tomu dával poslední dobou pořádně zabrat. Téměř před pěti lety – kdy jí střelná rána z pušky bývalého partnera rozdrtila stehenní kost nad kolenem na malé kousíčky a kdy se jí po nedostatečném ošetření v malé a nevybavené ordinaci města Port Inland rozšířil zánět v otevřené ráně – o svou nohu málem přišla. I přes to všechno si ji Ed odvedl domů.
„Díky, tetičko. Budu Evy pozdravovat,“ loučil se Ed, když tetě podával peníze. „A máte k nám zajít na koláče. Má prý nový recept, který jí matka poslala poštou,“ dodal, když za sebou rychle zavíral dveře galanterie, aby všechny vyčítavé ženské pohledy nechal uvnitř, na druhé straně dveří.
Evelynina matka bydlela daleko na východě, přesněji v okolí dnešního města Port Inland na severní straně Michiganského jezera, kde ji poměrně nedávno zasáhlo obrovské rodinné neštěstí. Její manžel, Evelynin otec, před třemi měsíci zahynul během již několikátého neúspěšného honu na medvěda, který na farmách za nocí pobíjel dobytek. Krávy vždy rozpáral a zanechal na místě, avšak ovce odtáhl s sebou do lesa, kde je rozcupoval na kousky a z části snědl. Otec byl tehdy v poslední lovecké výpravě, když medvěda dohnali u vodopádu poblíž jedné lovecké chaty, kam jej pronásledovali kolem kroutící se řeky Black River. Během předchozího dne zvíře zredukovalo počet lovců z patnácti na deset. Byla třetí noc po úplňku a měsíc jim po neúspěšném dvoudenním honu svítil jako bílý kotouč na cestu. Otec šel jako první, neboť celou výpravu vedl a měl nejlepší mušku i nejlepší zbraň – dvourannou Cimarron, vzor 1878, jejíž brokové patrony měly naprosto devastující účinek a na bližší vzdálenost s nimi nešlo minout. Zoufalý medvěd na ně nemilosrdně zaútočil pod zástěnou hučících peřejí a z deseti mužů zbyli jen čtyři. Pak to vraždící monstrum přeběhlo most a zmizelo kdesi v lesích za starou loveckou chatou. Přeživší mluvili o zlu, které té noci potkali. Otcovu hlavu dokonce nikdy nenašli.
Tělo jednoho medvěda černého našli v úkrytu jeho jeskyně nedaleko od místa krveprolití. Měl prokousnuté hrdlo a potrhanou kůži z prohraného souboje o přežití, což vyvolalo spoustu dalších otázek a novou vlnu strachu z toho, že původně pronásledovaná šelma zřejmě přežila a zvíře v jeskyni pouze zabila při snaze schovat se před lovci. Asi po týdnu, když strach v okolí Port Inlandu ještě zdaleka nevyprchal, se ztratil jeden z členů zmíněné výpravy jménem Rock. Během honu byl velmi vážně raněn, ale rychle se z toho vylízal. Říkalo se, že se toho medvěda vydal najít sám. A také se říkalo, že byl navzdory svému fyzickému zotavení značně podrážděný psychicky a chvílemi nevnímal okolí. Scott s Edem tohoto Rocka velice dobře znali a Evelyn se při každé větší bolesti v noze ještě dlouho po jejím zranění objevoval před očima obraz krutých Rockových očí v okamžiku výstřelu z flinty, kterou v opilecké mlze namířil jejím směrem. Rocka – tak jako hlavu Evelynina otce – už nenašli, a tak mu na louce za jeho domem vystrojili alespoň malý formální pohřeb, během kterého jeho otec, továrník Frank Dunhill, slíbil, že syna nalezne a zabijáckého medvěda zabije.
Nicméně medvěd se po čase objevil znovu, nedaleko místa, odkud pocházel Evelynin otec a odkud se tehdy lovecká výprava pořádala. Vrátil se do svého původního teritoria, ale větší škody už nepáchal. Otcovu flintu pak matka poslala své jediné dceři jako památku na něj a od té doby ji Ed nosí stále při sobě – ať už jde lovit, nebo obchází svůj statek a pastviny. Je to Ed Poseroutka, jak všichni říkají. Tak budiž.
Z galanterie do krámu s masem a trofejemi to bylo pár kroků, neboť stál přímo na opačné straně náměstíčka. Cestou si Ed vyměnil pár pozdravů s kolemjdoucími a pár vět prohodil také s chlapy stojícími u vstupu do Saloonu, kde prodávali nejlepší kořalku široko daleko. Lákali ho, aby zašel na sklenku, že má určitě žízeň a čas trochu poklábosit. Po odmítnutí se mu všichni začali smát a pokřikovat na něj, že musí rychle domů za ženou, která by mu jinak za zpoždění omlátila o hlavu první věc, kterou by chytila do rukou. Ed už při nákupech ve městě bral jejich řeči jako takový nutný rituál. Přesto si říkal, že by snad stačily výrazy a šepoty těch ženských.
V masném krámu bylo jako vždy prázdno, protože v okolí si každý choval zvěř sám a neměl většinou potřebu chodit sem. Stál tu spíše proto, že majitel vykupoval masa od zdejších chovatelů a převážel je dobře uskladněné na sever do města Marquette u Hořejšího jezera. Tedy ne přímo on sám, na to měl samozřejmě lidi. Kromě masa tu prodával ryby a lovecké trofeje, které mu dodával jeho starý otec.
Sám majitel krámku byl od pohledu ne zrovna příjemný pán, což ve skutečnosti nebyla vůbec pravda a v jeho případě skutečně zdání klamalo. Nebydlel tu dlouho, neboť s otcem přijeli ze sousedního jižního státu Wisconsin někdy před rokem a půl. Otec mu vyčítal, že si ani ve 40 letech nebyl schopen najít ženu, která by mu dala syna a otci vnuka. Nicméně především je sem přitáhla otcova lovecká vášeň a hon na démona v jeho vrásčité hlavě, který je donutil opustit přístavní město Green Bay.
Flint Morrow, tak se jmenoval, měl zavalitější postavu, plešku na hlavě a pouze jedno zdravé oko. O druhé přišel v dětství při „neškodné dětské hře“, jak tomu říkával – při střelbě prakem. Rodiče na to tenkrát měli úplně jiný názor. Ovšem svým charakterem a přístupem si rychle získal lidi ve městě, od kterých maso vykupoval, i ty u Hořejšího jezera, kde maso prodával. Otec mu tehdy pomohl vybudovat vztahy na severu státu Michigan na oplátku za to, že s ním opustil přístav. Ceny držel tržní, nikoho nechtěl brát na hůl a možná právě proto byl oblíbený v obou městech. Přesto však ani tady nenašel svou vyvolenou a vidina syna, respektive vnuka se pomalu, ale jistě vytrácela. Jedinou ženou chovající k němu nepatrnou náklonnost byla právě Edova teta Marta, jež o svého manžela přišla před pár lety. Měl ji rád a cítil k ní něco víc, ale stále v sobě nosil srdce zlomené nešťastnou láskou tam dole v Green Bay.
„Ede, rád tě vidím,“ přivítal příchozího zákazníka zpoza pultu svým odměřeným způsobem. „Co mi neseš? Á, zase skopový! Chlape, nemáš tam taky něco jinýho?“ utrousil naoko jedovatě, otřel si ruku o zástěru a s úsměvem ji podal Edovi na pozdrav.
„Těžká doba, Flinte! Prasata už nemám, krávu jsem zabil před měsícem a jen ta protivná drůbež nám jde, jako bychom ji něčím hnojili,“ opáčil Ed, posunkem pozdravil a odložil si klobouk na Flintův pult. Flint, tak mu říkali všichni ve městě a nikdo ho neoslovoval „pane Flinte“ či „pane Morrowe“.
„Já vím, Ede, já vím. Je to nějaká divná doba. Ukaž, co máš,“ šel obchodník jako vždy nejdřív k věci. Teprve pak mohlo přijít na řadu tlachání, na prvním místě byl obchod, což všem jeho klientům vyhovovalo.
„Mám tu zadní skopový a nějaký žebra. Přední plecka si necháme. Ty slepice už se nedají žrát,“ ukázal zboží Ed a lehce se zasmál vlastnímu vtipu.
„Jo, to máš recht, to se fakt nedá. Ale prasečí je prasečí, na to ať mi nikdo nesahá,“ pousmál se Flint, zvážil maso, oznámil cenu, se kterou Ed jako vždy souhlasil, a vydal známému bankovky. Nebylo toho moc, ale na živobytí mu to stačilo. Dokonce mohl i něco našetřit, ovšem nebylo na co; se ženou tak nějak všechno měli a například na cestování neměli s malým Willem pomyšlení.
„A jak se má Marta? Látky se prodávají?“ zeptal se Flint, aniž se na Eda podíval. Ten věděl moc dobře, jak to myslí. Flintovy city k Martě jako první odhalila Evelyn a se svým postřehem se muži hned svěřila.
„Čeká, až za ní přijdeš na kafe a proženeš jí sukni…“ usmál se na Flinta a čekal na reakci.
„Já? Pr… proč bych měl jako… já…“ snažil se z toho vykroutit.
„Protože jsi jedinej ve městě, kdo si nechce přiznat, že po ní jdeš. Flinte, neváhej, už nejsi nejmladší a ona otevře dveře někomu jinýmu…“ provokoval ho dál.
„Hele, nech si to, jo?! Jsem jen o tři roky starší než ty!“
„Jo, ale já už ženskou mám a po zahradě mi běhá budoucí prezident zeměkoule.“ Začal se smát natolik, až se k němu zpocený Flint musel chtě nechtě přidat.
„Jen abys nedopadl jako tvůj brácha, Ede!“ kompromitoval ho na oplátku.
„Copak? Daisy zas někoho ulovila? Já se mu divím, takhle ze sebe dělat vola,“ zvážněl trochu Ed a pokrucoval hlavou, když zandával bankovky do kabátu.
„Tak to netuším, Ede. To se ptej v Saloonu, tady pomluvy a babský řeči nezaslechneš,“ pokrčil rameny Flint.
Po pár nezávazných větách o Flintově úspěšném podnikání a Edově neúspěšném chovu na statku vešel do krámku Edův bratr Scott. Jako by věděl, že o něm vtipkují, přistoupil rázným krokem a bez pozdravu k pultu. Ed přemýšlel, jak dlouho už se neviděli. Oči měl podlité od nevyspání, výraz unavený a oblek, co měl na sobě, také nebyl v nejlepší kondici. Vypadal, jako by šel odněkud z daleka rovnou sem.
Jako první pozdravil Flint.
„Scotte, to je už doba. Jak je, chlape? Koukám, že panička tě nenechá ani vyspat!“ smál se na celý krámek. Stejně jako Eda také Scotta dobře znal a nikdy spolu neměli žádný problém. Bylo možné považovat je za přátele.
Scott ale očividně neměl svůj den.
„Flinte, nech si ty kecy! Tady máš skopový, potřebuju prachy na náboje. Hodně nábojů!“ Hodil na pult maso v hadrovém pytli a netrpělivě přešlapoval. Teprve po chvíli si všiml Eda.
„Ahoj Ede, co rodina? Máš se?“
„Scotte, ty teda vypadáš! Co se děje? A na co potřebuješ hodně nábojů?“ vyzvídal Ed a stiskl bratrovu pravici. Měl ho rád, kdysi byl jeho starší bratr na určitou dobu jeho jedinou rodinou.
„Už týden mi chodí na ovce medvěd! U tebe nebyl? Tak to máš štěstí,“ hlesl Scott a začal si mnout oči.
Nejspíš z nevyspání, napadlo Eda. Bratr zřejmě drží ve dne v noci stráž, aby uhlídal stádo.
„Proč pro mě nezajdeš? Můžeme ho sejmout spolu. U nás zatím nic, přitom kousek od tebe. Asi si tady dělá revír. Mám se dnes večer stavit?“ nabídl mu Ed rychle pomoc, protože si byl vědom, že pokud chodí medvěd na Scottovu farmu, může mít velmi brzy úplně stejný problém. Myslel svou nabídku vážně o to víc, že mu po zahradě běhá malý Will. Ale taky měl samozřejmě strach o bratra, protože poslední dobou dost pil a jeho kondice i muška byly mizerné.
Flint se vmísil do hovoru: „Počkejte, chlapi, to není sranda! Něco tu asi fakt běhá.“ Opřel se loktem o pult vedle masa a chystal se vyprávět.
Scott ho zvědavě probodl očima a Ed se opřel po Flintově vzoru, jen z druhé strany pultu.
„Asi před dvěma týdny jsem posílal kluky s masem na sever k Hořejšímu jezeru,“ spustil Flint a přitom se malinko poškrábal pod oční klapkou. „Klasika, maso naložený v soli, skopový od tebe, Ede, a pár dalších věcí. Nazpátek jsem měl dovízt ryby. Ty tady mají úspěch. Aspoň něco!“ povzdechl a rozpřáhl ruce ve výmluvném gestu. Ryby dokonale znal, neboť pocházel z přístavního města u Michiganského jezera.
„V noci chlapi zastavili a rozbili malej tábor u jezera Witch Lake, asi šedesát kiláků odsud. Vždycky tam stavěj. Oheň, kořalka a tak. Flinty ale mají oba nabitý, to bez pochyby!“ Ukázal na Scotta. Eda malinko pobavilo, jak Scott nemohl od Flinta odtrhnout oči. Ale jen na chvilku, protože ho začalo trápit, že Scott kvůli něčemu nemůže spát. „No a jak večer seděli spořádaně u toho ohně, něco se k nim v tichosti připlížilo. Psi se prej mohli zbláznit! Alespoň tak mi to vyprávěl jeden z nich. Jméno není podstatný. Nejdřív jim to zabilo oba psy. Prej kňučeli jak prasata! No, a tak se malinko uklidnili, čekali s nabitýma flintama, jak už jsem povídal, a snažili se ve tmě něco zahlídnout. A v jednom okamžiku, když se jeden koukal na druhou stranu, každej si tak hlídal záda, že jo, najednou něco zvedlo toho druhýho do výšky za krk. Ten první tu bestii, jak jí furt říkal, za tím druhým neviděl, protože stála ve tmě za jeho zádama. Nemohl ji zaměřit a vystřelit. Povídal, že toho druhýho chvilku viděl viset ve vzduchu obličejem směrem k němu. A pak zpoza zátylku…“ Flint se klepl přes zadní pleš na hlavě, „… vykoukla morda s tesákama dlouhýma jak tenhle nůž a zakousla se mu do krku. Tím stiskem mu prej, pánové, ukousla hlavu. A to nekecal, protože jeho tělo pak skutečně našli bez hlavy.“ Podrbal se na krku a Scott si nervózně přešlápl. „Když ten druhej dopadl na zem, zvedl se ten první a vystřelil po tý bestii, ale nic netrefil. To víte, kořalka, že jo. Tak vystřelil podruhý do tmy a prej uslyšel zakňučení. Takže ji nejspíš trefil. Ale ta bestie začala kroužit kolem něj a pak kolem vozu. Kluk potřeboval čas na nabití pušky, tak se prej schoval za vůz a vyndával náboje z kapsy. A pak tu bestii uviděl a prej úplně zamrznul strachem! Že prej to nebyl medvěd, furt tvrdí, a jak se lekl, tak upustil flintu. Musel se schovat pod vůz, kde byl naštěstí poklop pro vypouštění vody a krve z převážených ryb a masa. Tak ho napadlo tam rychle vlízt a čekat. Ta bestie chvíli běhala kolem vozu, funěla, vrčela a pak odběhla. Prej zavyla jako vlk. Povídám, že medvěd přece nevyje! Ale on si stál za svým, hlava paličatá.“ Vypravěč zakroutil nevěřícně hlavou. „Teprve ráno vylezl a obešel tábořiště. Našel stopy, ale ty byly podobný medvědovi. To se pak potvrdilo, když jsem to tam s Jimem přijel obhlídnout. Asi mu solený maso smrdělo…“ pobavil Flint sám sebe a znovu se poškrábal pod oční klapkou.
Pak ale vážně pohlédl na Scotta. „Nevím, co to bylo, myslím, že fakt medvěd, ale něco to prostě bylo. Takže se ti, Scotte, nedivím. A ty, Ede, ty bys měl taky koupit nějaký náboje. Nebo mi za chvíli nebudeš mít co prodávat! Jak jsem řekl, je to odsud jen šedesát kiláků,“ zakončil historku a začal utírat pult od zbytků krve z naporcovaného masa.
Scott se probral až po chvíli. „Kde je ten, co to přežil? Zeptám se ho, co viděl.“
„Jo ten! Tak ten zdrhnul. Že prej tady nebude. Nikdo mu nevěřil, že to nebyl medvěd, jak on říkal,“ odvětil Flint a podával mu peníze. „Tady máš za to skopový, Scotte. Kdybys tak měl příště kousek prasete.“
Scott se rozloučil, že chvátá domů. Ed počkal, až jeho bratr vyjde z krámu, a vyběhl za ním.
„Scotte, počkej!“ houkl na něj. „Proč jsi mi sakra nic neřekl? Vždyť mám doma malýho kluka a chromou ženu!“
„Já vím, Ede, ale já od tý doby fakticky nikde nebyl. Až teď jsem dojel pro náboje. A taky kapku chlastu,“ ohlédl se směrem k Saloonu.
„A tys toho medvěda viděl? Vždyť jsi na stráži už týden, musel jsi ho aspoň zahlídnout. A co stopy? Kam vedou? Jakým směrem?“ vyzvídal Ed.
„Ede, já nevím. Ukazuje se jenom v noci. Nejdřív jsem to prošel za bílýho dne, ale našel jsem jen pár stop. Pokaždý vedly na sever stejným směrem, jakej teď popisoval Flint. Asi tam má hnízdo,“ pokrčil rameny a viditelně chtěl celou debatu co nejrychleji ukončit.
„A co ostatní? Řekneme chlapům, domluvíme hon a můžeme ho dostat.“ Eda to silně znepokojilo ani ne tak kvůli chovanému skopovému, jako spíš kvůli Willovi. Při představě, že mu kluk běhá po loukách jen pod dohledem kulhavé ženy, kterou bolí noha při každém došlapu, pocítil ještě větší úzkost.
„Nevím, ještě jsem nikomu o pomoc neřekl. Povídám, že jsem nevylezl z baráku. Ede, pokecáme jindy, já se fakt musím rychle vrátit. A ještě nakoupit ty náboje. Pokud večer přijdeš, budu jedině rád. Třeba ho sejmeme.“ Scott se otočil a rychle odcházel. Bez pozdravu a bez podání ruky. Očividně se hodně bál. Cestou se ještě stihl zastavit v Saloonu pro lahev kořalky.
Ed se vrátil do krámku ve chvíli, kdy Flint uklízel maso odkoupené od Scotta.
„Ty, Flinte! Jak vypadaly ty stopy? Říkal jsi, že byly podobný těm medvědím.“
„Jo, tak to říkali. Já tam sice byl, ale nejsem tak dobrej jako můj táta. Na první pohled vypadaly jako medvědí, takže víc nepomůžu, Ede.“ Flint zavřel skříňku s trezorem, kam ukládal peníze. „Ede, pozdravuj doma, Evelyn jsem dlouho neviděl.“
„Díky, budu. Zatím se měj. Asi dnes zajdu za bráchou a chvíli u něj počkám, jestli se bude něco dít.“ Já, Ed Poseroutka! Sám sobě se musel v duchu zasmát. „A omluv ho, byl asi nepříjemnej z únavy.“
„Já vím, Ede, já vím. Nejsem z cukru, chlape,“ mrkl na Eda zdravým okem. „A Ede? Zajeď za ním večer určitě, máš už jenom jeho. Víš, o čem mluvím.“
To Ed moc dobře věděl. Zbyl mu už jen Scott. Jejich matka zemřela před dvaceti lety na chřipku a otec padl v Občanské válce rok po ní, necelé tři roky před koncem válečného stavu. Nejstaršího syna Jonathana nechtěli kvůli špatnému zraku naverbovat, což neunesl a odešel ze statku do světa. O pár týdnů později přišlo vyrozumění o bratrově smrti. Došlo k přepadení dostavníku, ve kterém jel a který chtěl údajně před bandity bránit. Hrdina až do konce. Hrdina, co nechal své dva mladší bratry napospas světu. Edovi bylo v tu dobu 19 let, Scott byl o rok starší.
Ed vyšel ven, kde na něj, jako vždy, čekal Gaston. Vinou zdržení u Flinta přijede domů až kvečeru, do města to totiž měli daleko a malý koňský povoz jel pomalu. Pohladil koně, počkal, až Gaston naskočí na vůz, a vyrazil.
Cestou domů, asi v půli cesty, se plácl přes čelo. Zapomněl na ovoce. To zas bude mít Evelyn co povídat. Ale ve finále se na ten pohlavek a následnou pusu těšil, takže se vlastně zas tak moc nestalo a s lišáckým úsměvem na rtu pokračoval dál. Hlavně, že má svůj tabák!
Hlavou mu však také vířily myšlenky na medvěda a vytvářely různé obrazy situací, které by mohly nastat, pokud by zvíře zavítalo i na jejich statek. Rychle zahnal představu o útoku medvědího monstra na jeho rodinu a uložil ji hluboko do svého nitra na místo skrývající nejryzejší podoby strachu. Strachu, jenž Edu Poseroutkovi svíral hrdlo a naháněl mu husí kůži.
Pobídl koně k rychlejší jízdě.

*****

Z okna domu přímo vedle kostela pozoroval Eda pár ustaraných očí, patřící místnímu starému podivínovi. Také on slyšel od Flinta o napadení jeho mužů na obchodní cestě, ale zároveň věděl mnohem více než všichni ostatní v malém městečku Allbrought.
Věci se daly do pohybu.
Muž zatáhl závěs u okna a zmizel ve svém domě.

*****

• Další kapitola 3/4

PRVNÍ VÝSTŘELY

Edův statek
4. listopadu 1882, předvečer úplňku

„Ede, vidím, že máš spoustu ovoce pro Willa!“ usmála se Evelyn a plácla ho přes zátylek. Následovalo objetí a vroucí polibek, přesně jak očekával. „Ale tabák mu dávat nebudeš, viď?“ rýpla do něj s vyčítavým úsměvem.
„Úplně jsem na to ovoce zapomněl. Víš, potkal jsem Scotta,“ vykrucoval se a přitom ji stále držel oběma rukama v bocích.
V čerstvě příchozí tmě pozdního odpoledne a pomalu se při zemi převalující husté mlze vypadala Evelyn božsky. Miloval ten pohled, kdy stála ve dveřích a světlo z rodinného krbu vykreslovalo její siluetu v těch nejkrásnějších tvarech. Evelyn byla, jako vždy, obléknuta střídmě. Nikdy neholdovala okázalosti a nikdy si nevydupala nové boty. Dobře si uvědomovala svůj hendikep a byla ráda, že má Eda, který na ni pohlížel jako na anděla seslaného z nebe. Nikdy se nehádali, nikdy se nepodvedli, nikdy nešli do společnosti sami. Teprve až poslední dobou, po úmrtí milovaného otce, Evelyn neopouštěla statek a nevyhledávala společnost nikoho jiného než členů své milované rodiny. Na druhou stranu, když už někdo zřídkakdy zašel na návštěvu, vždy ho vlídně přivítala a ani ve snu ji nenapadlo kohokoli vyhánět. Jen momentálně procházela obdobím doznívajícího žalu z bolestné ztráty. Ed si říkal, že se to změní, že zkrátka potřebuje čas, protože byla na svého otce pevně citově vázána. Když si ji Ed tenkrát jako novomanželku odváděl na svůj statek, z obou jejích rodičů plakal více právě on.
Koneckonců si Ed na své cesty do města za nákupy už zvykl. Vždy si vyřídil, co potřeboval, a alespoň na chvilku utekl od malého, avšak všeobjímajícího štěstí jménem Will.
Jejich malý chlapec William oslavil před půl rokem své třetí narozeniny. Byl živý, zdravý a byl všude. Zkrátka všude. Ed ho bral s sebou do lesa, kde ho učil ukrývat se před zvěří, což se Willovi náramně líbilo. A bylo by to i k něčemu dobré, kdyby se u toho tak nahlas nesmál a nebral to jako hru. „Chlapče, takhle nikdy nic neulovíš. Ani kunu, ani veverku,“ smál se vždy Ed jeho nevydařeným pokusům o lov. „Kua, levelka, cha chá!“ opakoval po něm svým žvatlavým hláskem. Ed ho zbožňoval, i když mu při práci dost překážel. V podstatě všechno dělal dvojnásobnou dobu, protože uhlídat současně malý tajfun dalo prostě zabrat.
„Á, Scott!“ předstírala zamyšlený souhlas Evelyn, „Tak to jo! To zas bylo něco jako – hej chlape, kdy popijeme?!“ Předváděla Scotta, jak by to asi ve skutečnosti svým „hlubokým, drsným a nesmírně chlapským hlasem“ Edovi řekl. Tomu se líbil Evelynin zvyk napodobovat druhé. Dokonce jí už párkrát se smíchem doporučil dát se ke kočovnému divadlu, kde by bezpochyby dominovala v hlavní roli, načež mu pokaždé odsekla: „To bych nesměla mít tebe, Eda Poseroutku! Sám by ses tu bál!“ řekla pobaveně a přitom na Eda vyplázla jazyk. Obyčejně taková debata končila v posteli.
„Jo! Za normálních okolností by to řekl přesně takhle nějak. Jen by nemluvil tak hluboce,“ zhodnotil její výkon. „Ale bohužel ses netrefila. Scott má asi problémy…“
„Copak? Daisy má zas chlapa?“ Evelyn změnila tón na překvapený, okořeněný až směšně přehrávanou starostí a lítostí. Evelyn totiž, stejně jako všichni ostatní ve městě věděla, že má bratrova žena Daisy ráda chlapy a že ji už Scott několikrát s nějakým načapal. Přesto s ní žil dál, nikdy ji nevyhnal a vždy jí odpustil. Scott totiž pil a ona byla jediná ochotná mu to tolerovat, byť čistě ze zištných důvodů.
„Ne, kdepak. Tvrdí ale, že mu už týden na ovce chodí medvěd. Byl unavenej a nevyspalej z držení hlídek na farmě,“ vysvětloval Ed, zatímco se uvnitř vysvlékal z kabátu a uklízel peníze utržené u Flinta za skopové na tradiční místo ve skříni. „Má strach. Vidím to na něm. Asi mu půjdu dnes večer trochu píchnout.“
„A co když se ten medvěd dostane až k nám?!“ složila ruce na prsa a instinktivně pohlédla na otevřené dveře dětského pokoje na horní podestě nad schodištěm.
„Taky jsem mu vynadal, že mi to neřekl! Právě kvůli Willovi. Ale on, že prej už týden nevylezl z baráku. Mohl se tu aspoň přes den stavit a domluvit se na lovecký výpravě.“ Ed si sedl ke krbu, vzal do ruky fajfku a šťouchal do ní nově zakoupený tabák tak, jak to dělával vždy, když přijel z nákupů. Evelyn to přitahovalo, protože v něm v tu chvíli viděla svého otce. Kromě flinty jí matka nedávno poslala i tuto jeho fajfku. Pro ni to byla rozhodně milejší památka než dvouhlavňová brokovnice.
„Ale nevím, možná půjdu až zítra. Ještě uvidím,“ dodal Ed a zapálil do dýmky čerstvě našťouchaný tabák, jehož vůně zaplnila pokoj, načež Ed vypustil z úst nad hlavu dvě malá kolečka dýmu. Třetí se moc nepovedlo.
„Říkals, že mu tam ten medvěd chodí už týden? Já jsem si tady zatím ničeho nevšimla, ale pro jistotu nebudeme s Willem chodit daleko. A vy, mladý pane lovče, si na čas odpustíte výlety k řece. Minimálně dokud toho medvěda nedostanete vy se Scottem nebo někdo jinej. Slibuješ?“ Sedla si na jeho nohu jako malá dívka a upřeně mu hleděla do očí.
„Ani ve dne?“ prosil Ed s Evelyn dobře známým výrazem.
„Ani ve dne!“ trvala kategoricky na svém.
„Budu chodit sám a malý tornádo nechám tobě napospas…“ odporoval a šťouchl ženu do ňadra.
„Dobře, jak chceš. Ale ani ses nezeptal, kde naše tornádo zrovna krouží,“ odvětila smířlivě Evelyn a ukázala rukou ke schodišti. „Leží nahoře v posteli a čeká, až mu zase budeš vyprávět ty svoje historky.“
„No, tak abych šel, ženo. O to nemůžu přijít! Scott do zítřka počká, protože teď mám příjemnější povinnosti.“ Vstal, plácl Evelyn po zadku a šel za Willem do pokoje v horním patře. Cestou ke schodišti, vévodícímu druhé polovině obývací místnosti, se napil a kousl do uzeného sýra. Jeho dýmající fajfku uklidila na krbovou římsu a těšila se, až si oba sednou k ohni a ponoří se do hovorů plných společné lásky jako každý den. Nebýt tak ještě toho medvěda, pomyslela si.
„A Ede! Nezapomeň zas uklidit ty vidle, cos nechal opřený pod oknem vedle dveří. Já je furt uklízet nebudu!“ zakřičela za ním spíše žertovně než jako příkaz. Věděla, že je stejně neuklidí, a vůbec jí to nevadilo.
Měli velký dům, který postavil Edův otec přibližně dvacet let před vypuknutím občanské války. Předtím žili v menším domě na okraji města Allbrought, ale postupem času otec zatoužil po rodinném klidu a soběstačnosti, a tak museli s matkou najít jiné a větší místo, na kterém společnými silami vybudovali tento statek. Otec jej postavil na samotě, uprostřed louky a nedaleko potoka, jehož průzračná voda byla v okolí pověstná. Nejbližším lesíkem byl březový háj, kolem kterého nyní vedla cesta ke Scottově farmě.
Spodnímu patru otcova, nyní Edova domu dominoval obrovský krb, jídelní stůl a malá kuchyně. Do patra na malou podestu vedly široké dřevěné schody, které stavěl jeden otcův známý z města. V patře vedly jedny dveře do ložnice, kde uléhal otec s matkou, a jedny do pokoje, který postupem času obsadily jejich tři děti. V tomto dětském pokoji jedné noci malý Ed Poseroutka potkal „démona“ jménem Damian. A v tomto pokoji teď spávalo štěstí, jež potkalo Eda s Evelyn teprve nedávno, neboť se jim dlouho nedařilo rozšířit neochvějně zamilovanou dvojici na plnohodnotnou rodinu.
Evelyn byla stejně stará jako Ed, tedy necelých čtyřicet, a zázrak v podobě miminka proto přišel již v rizikovém věku a v podstatě na poslední chvíli, kdy už nikdo nedoufal. Edova teta Marta měla asi jako jediná ve městě obrovskou radost a upřímně jim to přála.
Když malý Will usnul v postýlce, třímaje v náručí dřevěnou figurku koníka, kterou mu otec vyrobil k jeho třetím narozeninám, Ed na něj chvilku koukal a snažil se vrýt si sebemenší detaily jeho dětské tváře do paměti. Pak vstal, aby poklidil po celém pokojíku rozházené hračky. Dělal to každý večer a musel sám sobě přiznat, že ho to baví. Evelyn vešla do pokoje v okamžiku, kdy se ve snaze zmocnit se dřevěného vozíku s otáčivými koly soukal pod jednu z postelí uchovávaných v pokoji doposud po Edových bratrech. Vyčníval mu jen zadek a ji v tu chvíli nenapadlo nic lepšího než ho přes něj plácnout. Ed to nečekal, a jak sebou škubl, praštil se hlavou o dno postele. Spící Will něco zamumlal a Evelyn jej rychle tišila, aby se neprobudil. Přitom se tlumeně smála, až se za břicho popadala. Ed se zrovna zvedal na nohy s ulovenou hračkou, když vtom oba uslyšeli výstřel.
Scott – vyměnili si rychlé pohledy, majíce stejné myšlenky, a naprázdno polkli. Střelbu sice slyšeli v tomto týdnu už několikrát, ale vždy si mysleli, že si Scott jen tradičně trochu přihnul a trénuje mušku na stromech, což byla dosti nepříjemná vlastnost jeho nočních opileckých stavů. Teď ale tušili, že tomu tak není a že se ten medvěd musel vrátit…
Znovu výstřel. A další dva!
„Evelyn, musím jet za Scottem!“ Ed rychle vstal a přešel k oknu, kde se snažil alespoň něco zahlédnout. Okno v pokoji sice směřovalo ke Scottově farmě a za okrajem březového háje šlo ve dne při dobré viditelnosti zahlédnout její levou stranu, ale v noci neměl šanci cokoli spatřit.
„Ede, já mám strach. Co když toho medvěda vystrašil a ten má teď namířeno k nám?!“ Přistoupila k němu a chytila jej za loket. „Nikam nechoď, prosím!“
Něco na tom bylo – tohle Eda nenapadlo. Původně měl v plánu zajít za Scottem až zítra před setměním a číhat na medvěda s ním. Společně by měli větší šanci ho zastřelit. Tohle měl předpokládat, hlupák! Scott mu jasně řekl, že medvěd přichází každý den! Rychle seběhl schody ke skříni s puškami a vytáhl svou oblíbenou winchestrovku, model 1873, později nazývanou „jedna z tisíce“. Pořídil si ji několik let po válce od jednoho veterána, který tvrdil, že s ní pobil spoustu nepřátel. Pro Eda byla o to atraktivnější, když se dozvěděl, že s tímto typem za války střílel také jeho otec. Stejnou si koupil i Scott a právě do ní dnes ve městě kupoval náboje.
„Počkej, Ede! Vem si i tátovu zbraň, prosím. Vem si obě!“ volala za ním po schodech dolů belhající Evelyn a podala mu brokovnici po svém otci. „To kdyby se dostal moc blízko!“ dodala, popadajíc dech.
„Dobře, ale nemáme tolik nábojů, zapomněl jsem je koupit. Sakra!“ byl na sebe naštvaný ještě víc. Nečekal, že ho ty výstřely a celá Flintova historka s medvědem tak rozruší.
„Scott jich má dost, Ede. Taky má přece pušku, ne?“ uklidňovala ho Evelyn. Byla nervózní, ale nechtěla to na sobě dát znát. Jen si hladila pochroumanou nohu v místech, kde ji bolest trestala za to, jak rychle seběhla z patra za mužem.
„Máš recht. Brácha může střílet na dálku a já nablízko. Podej mi lucernu, prosím!“ Začal si oblékat kabát a z dálky se ozval další výstřel. „Musím vyrazit, rychle!“
Evelyn ani nedutala, jen mu podala zapálenou svítilnu a rychle ho políbila. „Buď opatrnej. A přesnej!“
Pohladil ji po tváři. „Vem Gastona domů, ať neutíká za mnou!“
Ed se rozběhl se svítilnou v ruce ke stáji, kde rychle osedlal svého koně. Používal ho běžně spíš ke svým cestám do města, zapřaženého k malému vozíku. Byl to plnokrevník, krásný bělouš, avšak ne moc zdatný, a už vůbec ne šlechtěný. To ale Edovi nevadilo, protože malý Will na něj koukal jako na svatý obrázek a často si za ním chodil „popovídat“. Vyskočil na koně, a drže v ruce lucernu, jejíž světlo vytvářelo na dvoře dlouhé stíny, se párkrát otočil na místě. S jasně zářícím úplňkem nad hlavou vypadal jako noční přízrak. Zvíře bylo neklidné, a nebýt hlazení po krku, dost možná by svého pána shodilo na zem. Zřejmě ho vylekaly výstřely. Naposledy mrkl na Evelyn, nuceně se usmál a šťouchl koně do slabin. Ten vyrazil jako střela směrem ke Scottově farmě a zanechal za sebou prach rozvířený v přízemní mlze. Světlo z lucerny mizelo v dálce za slábnoucího zvuku dusotu koňských kopyt.
Evelyn tam stála opuštěna, když ze tmy zazněl na dlouhou dobu poslední výstřel. V tu chvíli nevěděla, co jejího manžela čeká. Zachvěla se při představě, že by se mu mohlo nedej bože cokoli stát a ona by s malým Willem zůstala sama na opuštěném statku. Přitáhla si blůzku ke krku a odběhla do domu, kde zapálila všechny svíčky a přiložila do krbu. Zavřela dveře na závoru, vyběhla do Willova pokoje a sedla si na židli, z níž mu každý večer jeden z rodičů vyprávěl příběhy na dobrou noc. Gastona vzala k sobě, aby se nebála, ale místo bolesti v její noze ji více trápilo neblahé tušení.
Na vidle u vchodu zapomněla. Zůstaly stát tam, kde je nechal Ed.

*****

• Další kapitola 4/4

PRVNÍ KREV

Scottova farma
4. listopadu 1882, noc, vycházející úplněk

Scott seděl na zemi pod oknem a držel Daisy kolem ramen. V polohlasných modlitbách se choulila k jeho boku a po vystrašené tváři jí kanuly slzy. Místnost osvětlovala pouze jedna lucerna, vytvářející na stěnách temné stínové obrazce, jež se natahovaly ze všech předmětů kolem. V krbu dohasínal oheň, na stole ležela prázdná láhev od pálenky a venku za oknem řádilo peklo.
„Neříkals, že přijede Ed?“ špitla vyčítavě na Scotta.
„Tvrdil mi, že ano. Slyšel výstřely, určitě přijede,“ uklidňoval ji, ale sám tomu dvakrát nevěřil.
„Ty ale slyší každou chvíli, Scotte!“
Daisy měla pravdu. To jeho noční střílení do stromů, když si přihne. V duchu se proklel.
„Sakra! Jsem hlupák!“ neudržel to nakonec v sobě a dupl nohou do podlahy.
„Když ti to ale slíbil, snad přijede, ne? Určitě už je na cestě,“ konejšila teď zase Daisy sama sebe a jednou rukou si utírala rozmazané slzy na tváři.
Scott věděl, že když Ed něco slíbí, většinou to dodrží. Ale stejně jako Scott nebyl ani jeho bratr žádný svatoušek.
„Má to sem sice kousek, ale cesta vede kolem lesa. A v noci určitě nepojede, je už pozdě. To by byl šílenec.“ Znovu, ale už rezignovaně kopl nohou do podlahy. Daisy sebou při každém zvuku, ať už přicházel odkudkoli, rozklepaně cukla a ještě více se tlačila pod Scottovu paži.
„Scotte, co je to za zvíře? Vždyť jsi to postřelil, já to slyšela. Proč neuteče?“
„To sakra netuším! Ta bestie snad nepřišla lovit, ale zabíjet!“ řekl a ani netušil, jak blízko byl pravdě. „Do dnešního večera se takhle blízko neodvážila. Jen mi pobila nějaký ovce…“
A za oknem se ozval bekot dalšího cupovaného kusu. A další. Scott se vyklonil z okna, aby viděl, kolik jich už ten netvor porazil, ale místo toho zhlédl čiré zlo!
Bestie pobíhala od stínu ke stínu, jako by se vyhýbala osvětleným místům na dvoře. Vrčela, řvala a funěla. Její dupání, mísené s čvachtáním rozbahněné půdy, nahánělo hrůzu i za zavřeným oknem a za stěnami domu. Teď přeběhla od stájí s koňmi k ohradě s ovcemi, odkud se ozvalo zakvílení dalšího bezbranného zvířete pokrytého vlnou. Rychlý pohyb bestie rozčísl přízemní mlhu a nad zemí se vznášely obláčky páry z jejího horkého dechu, když znovu přeběhla ke stájím, odkud se ozýval koňský řev společně s dupáním kopyt a jejich údery o stěnu. Po hlasitém, mlasknutím ukončeném zařvání té stvůry následoval ještě větší, srdceryvný pláč koně, který v hrůze a bolesti bojoval z posledních sil o svůj život. Obyvatelé domu ještě znovu zaslechli pár bouchanců kopyt a následně poslední výdechy umírajícího koně, bublající v jeho krvi, tuto hrozivou scénu zakončily. Jeden ze dvou koní byl po smrti a Scott podle zvuků přesně poznal který.
„Ne! Můj kůň!“ zařval do skleněných okenic směrem ke stájím.
Jeho oblíbený kůň, kterého vlastnil téměř šest let, teď ve stáji naposledy vydechl a on mu nemohl nijak pomoci. Stejnou bezmoc zažíval před chvílí, když mu bestie rozpárala oba psy, jež hlupák ve strachu zanechal venku, aby bránili jeho domov. To ho rozzuřilo ještě více než doposud. Svou celkovou únavu si díky adrenalinu v krvi a půlce lahve pálenky v žaludku vůbec nepřipouštěl a snad jen mírně zatuhlé svalstvo a nemožnost rychlého zaostření ji prozrazovalo.
„Jdu ven! Jdu si pro tebe, ty mrcho!“ zařval a vyskočil, až se chudák Daisy převrátila na druhou stranu. „Ne! Jsi blázen?! Nechoď tam! Scotte, já mám strach!“ zaúpěla a chytila Scotta za kalhoty. „Je to jen kůň!“ Stáhla ho zpět, aby se znovu přikrčil pod okno. Plakal. Tak moc měl toho koně rád. Možná i víc než samotnou Daisy, která to moc dobře věděla.
„Ed určitě přijede. Určitě přijede!“ přesvědčoval sám sebe, načež se schoulil do klubíčka a opřený o stěnu se začal kolébat.
Ve stájích praskl kožený popruh druhého koně a ten v pudu sebezáchovy vyběhl tryskem do lesa. Bestie zavyla a odběhla za ním do tmy. Oba doufali, že řádění skončilo a že jim útěk druhého koně zachránil zbytek farmy před vyhlazením.
Neskončilo!
Dostala i toho druhého.

*****

V tu chvíli pádil Ed na svém bělouši ke Scottově farmě s lucernou v ruce.
S rukou nataženou před sebe sledoval cestu kolem březového háje, kam světlo měsíce v jeho aktuální poloze nedosahovalo. Už byl těsně před farmou, když je z hájku po pravé ruce vylekal zvuk lámajících se větví a řev umírajícího koně. Jeho kůň poskočil a vzepjal se na zadní, přičemž shodil Eda na zem do přízemní mlhy. Při pádu se instinktivně pevně chytil otěží, a proto upustil lucernu, která se vylila na zem a zažehla vysoký plamen. Brokovnici měl naštěstí na popruhu přes rameno a winchestrovka mu z pouzdra na koženém sedle také nevypadla. Rychle se vyšvihl zpět a šťouchnutím do slabin zrychlil svého oře na maximum jeho síly. Na zádech a na temeni se mu ježila kůže a nepříjemný tlak v zátylku ho ve strachu hnal co nejrychleji do bezpečí. Bestie mezitím přeběhla za jeho zády velkým obloukem na druhou stranu dvora ke kurníku a Ed pokračoval dál ke vchodovým dveřím.
Asi dvě stě metrů před Scottovou farmou zahlédl čirou náhodou svým periferním viděním něčí tělo. Leželo až za druhou řadou bříz, a kdyby se do něj zrovna v tom místě neopřely měsíční paprsky, nevšiml by si jej. Bože! Snad to není Scott?! Zastavil koně a už se chystal seskočit a dojít k tělu, ale všude se rozléhající řev, podobný medvědímu, jej znovu nasměroval ke Scottovým dveřím. Věděl, že by tam měl mít dva psy, ale neslyšel žádný štěkot.
Před domem seskočil, vběhl na verandičku a zamlátil na zatarasené dveře.
„Scotte? Jsi tu?!“ zařval co nejvíc, aby ho slyšel, a přitom se rychle otočil ke dveřím zády a sledoval tmu, která obklopovala jeho dům.
„Tady jsme, Ede! Tady! Musíš z druhý strany! Zadníma dveřma!“ ozval se z domu jeho tlumený křik.
Ed neváhal a jedním skokem překonal zábradlíčko u dveří. Sprintem oběhl dům a rozrazil zadní dveře do místnosti, jejichž petlice tlak nevydržela.

*****

„Ede! Tys přišel!“ Scott na něj zíral s úžasem v očích a Daisy se s hysterickým úsměvem rychle pokřižovala.
„Co se tu sakra děje?!“ vyhrkl Ed, sotva popadaje dech, a rychle za sebou přivřel dveře a klekl před ně.
„Ta svině mi zabila koně, Ede! Mýho koně! Stejně tak druhýho a spoustu ovcí navrch!“ hrkal ze sebe plačtivě Scott a přitom ukazoval prstem ven z okna.
„Asi jsem ho potkal cestou sem. Je to pěkně velkej a nasranej medvěd, Scotte. Ale kdo sakra leží tam venku? Už jsem myslel, že jsi to ty…“ oddechl si Ed, přisedl k oběma pod okno a trhaně vyhlížel ven v naději, že něco zahlédne.
Scott na něj vytřeštil oči: „Medvěd? Medvěd?! Tohle medvěd nedělá! Já… jsem ho trefil minimálně dvakrát, Ede! Dvakrát! Slyšeli jsme, jak kňučí bolestí. Ale to ho ještě víc rozzuřilo a začal mi pobíjet ovce a nakonec…, nakonec mýho koně!“
Byl jako u vytržení. Hlas se mu třásl a přeskakoval. Daisy ho hladila po vlasech, ale sama byla vystrašenější než on.
„Scotte, a viděls ho? Jak je velkej? A co ten venku? Kdo to je, když ne ty?“ naléhal Ed a dál vyhlížel jakýkoli pohyb ve tmě, která je obklopovala. Dohlédl pouze na osvětlený začátek ovčí ohrady, kde spatřil u plotu pár roztrhaných těl, protože Scott nechal v sousedních stájích na noc rozsvícenou petrolejku. Pár metrů před vchodem do stájí ležel chomáč v kaluži krve – Scottův pes. A někde určitě leží i ten druhý.
„Něco jsem zahlídl. Ale povím ti – já nevím. Já nevím, jestli takhle běhá medvěd. Je strašně rychlej, Ede!“ Scott vyhlédl z okna vedle něj. V jeho očích se odráželo světlo ze stájí a bylo vidět, jak mu v obličeji narůstá další hněv. Tam tím směrem ležel jeho kůň a ten druhý kousek za farmou.
„Sakra, vnímáš mě? Kdo je ten venku?!“ opakoval Ed a upřeně se zahleděl do bratrových vlhkých očí, v nichž zahlédl známku opilosti. Pohledem na prázdnou láhev na stole vedle petrolejky si svou domněnku potvrdil.
„Kdo? Jo ten! Toho neznám, ten už tam leží asi dva tejdny. Chtěl jsem ho využít jako návnadu, ale spíš se mi ho nechtělo uklízet. Je na dvě půlky!“ probral se na chvilku z amoku.
„Musíme vyjít ven, Scotte. Ten zmetek obíhá kolem domu a nechce se uklidnit. Jeden z nás ho musí nahnat tomu druhýmu na ránu. Pamatuješ? Takhle jsme to dělali s liškama a divokejma prasatama,“ navrhoval Ed a přitom koukal na svého staršího bratra a hledal v jeho očích jakýkoli zájem o spolupráci. Cokoli, co by naznačovalo, že ven nepůjde sám. To by neměl žádnou šanci. „Jen nevím, jak to bude probíhat u tohohle parchanta, Scotte. Jak říkáš, je moc rychlej!“
„Protože to není medvěd, ale sám ďábel! Medvědi v noci neloví…“ přidala se do debaty Daisy chvějícím se hlasem, odtáhla se od okna a vlezla pod stůl, kde seděla na bobíku a držela se židle. Ed jí hlavou pokynul, aby se posadila na židli, a vysvětlil, že takhle nebude moci rychle reagovat, kdyby se bestie dostala dovnitř. Daisy však odmítala cokoli udělat a dál křečovitě svírala nohu od své židle. Ten kus dřeva pro ni byl jakýmsi pevným bodem.
Scott najednou mrkl na Eda a ten spatřil, jak se do bratrovy tváře vrací tvrdý a odhodlaný výraz, kterým jasně dával najevo, že to zvíře dostane a zabije za to, co všechno mu způsobilo. Svou vlastní ženu v myšlenkách vytěsnil do spodních pater svého žebříčku přízně a nechal se unášet zuřivostí ze ztráty čtyřnohého přítele.
Bestie se znovu přiblížila k domu, kde zastavila a začala čenichat. Pak se znovu rozběhla a přitom jezdila drápy po dřevěných stěnách domu, čímž vytvářela uvnitř velké místnosti dojem potápějící se lodi, jež praská pod náporem vodního tlaku. Ed přestal dýchat a Scott se znovu přikrčil pod okno, odkud rychlými pohyby nahlížel do tmy k osvětlenému vchodu do stájí. Sice jim nehrozila žádná střelba, ale strach jim nedával jinou možnost.
Bestie byla rychlá a vyhýbala se osvětleným místům na dvoře. Čišelo z ní něco víc, než jen zvířecí chování. Doslova z ní sršel čistý vztek a touha dostat se za nimi dovnitř. A jelikož se jí to nedařilo, vybíjela si vztek na všem živém kolem. Takhle se medvěd skutečně nechová, pomyslel si Ed.
Před hlavními dveřmi, kterými chtěl Ed původně vrazit dovnitř, se ozvalo koňské zařehtání. Scott rychle vykoukl z okna vedle dveří a Ed se natlačil vedle něj.
„Kruci,“ zaklel Ed, „neuvázal jsem koně! Snad uteče domů!“
„To nechtěj, Ede! Co když ta mrcha poběží za ním?!“ začal Scott uvažovat racionálně. To byla pro Eda dobrá zpráva, protože on sám na tohle nikdy nebyl. Starší bratr byl vždycky chytřejší než on.
„Škoda, že už nemáš psy!“ zalitoval Ed a pohledem Scottovi naznačil lítost nad jejich koncem.
Ten mu oplatil děkovným výrazem: „Jo, sakra, to máš pravdu. Sakra!“ Bolelo ho to, ale ne tolik, jako když slyšel umírat svého oblíbence ve stáji.
Na Edova koně nebylo vidět, protože se přemístil za druhou stěnu, kde nebyla okna. Slyšeli jen, jak kůň nervózně a vystrašeně dupe, točí se dokola a řehtá. Rychle dýchal, a kdyby mu to strach dovolil, s jistotou by se rozběhl směrem domů, do bezpečí. Něco ho však stále drželo na jednom místě a Ed podle zvuků pochopil co. Celou situaci si v duchu a se zatajeným dechem představoval.
Kolem koně obcházela bestie. Vrčela, mlaskala a funěla. Kůň byl stále hlavou jejím směrem a bylo slyšet, jak se v sebeobraně staví na zadní. Oba bratři mohli v tu chvíli pouze odhadovat, co se tam venku ve skutečnosti děje. Bestie přecházela z jedné strany na druhou a zdálo se, že z nějakého důvodu váhala s útokem.
„Dobrá, Ede! To je naše chvíle. Jdeme na to!“ rozhodl Scott, vstal a začal se rychle rozhlížet po světnici. Pak zkontroloval střelivo, samotnou pušku a utáhl si opasek, za kterým měl v pouzdře svůj nůž po otci. Doběhl ke skříňce, odkud vytáhl další, z poloviny již vypitou, lahev pálenky a mocně a dlouze se napil. Čirá, opojná kapalina v něm mizela s obdivuhodnou rychlostí, pak podal lahev s malým zbytkem Edovi, který však odmítl. Scott se pouze ušklíbl a skoncoval i s posledními kapkami. „Dáme tomu zmetkovi na prdel!“
Scott byl připraven.
O Edovi se to ovšem s takovou jistotou říct nedalo. Dobře si pamatoval na jednu z naháněk divočáka, při níž si ošklivě poranil nohu. Tehdy dělal návnadu a Scott se napoprvé netrefil! Kulka prosvištěla kolem Edovy ruky tak blízko, až ucítil, jak mu síla tlaku vzduchu pomuchlala košili. Divočák byl v tu chvíli rozzuřený strachy a útočil na všechno, co se kolem něj hýbalo. Když jej zahnali do kouta jejich dvora, kde Ed vyskočil v poslední chvíli na ohradu a dal pokyn ke střelbě, Scott trefil kance přímo do hlavy, zezadu mezi uši. V posledním smrtelném záchvěvu přesto ještě stihl zarýt svůj tesák do Edovy nohy, která visela nad jeho hlavou.
Ed pevně doufal, že se jeho bratr tentokrát trefí napoprvé.
Scott pohlédl na Eda pohledem říkajícím „Teď, nebo nikdy“ a šel k zajištěným hlavním dveřím. Ed přeběhl ke druhým dveřím a opřel se o ně hned vedle vylomené petlice, čekaje na pokyn. Hleděl na staršího bratra, který konečně vypadal sebejistě. Energie s přesvědčením z něj přímo sálaly, a tak se ani neklepal a nebyl unavený – kořalka a vědomí přítomnosti jeho mladšího bratra mu pravděpodobně dodaly druhý dech.
Scott ještě narychlo upozornil Daisy, aby se v případě bezprostředního nebezpečí rozběhla ke stájím, v jejichž blízkosti bude stát on, a taky aby zhasla hořící lampu, která by mohla zvíře nalákat přímo za ní.
„Hlavně když tak rychle do stájí, Daisy, rozumíš?!“ zopakoval, počkal, až kývne, a pohledem se vrátil k Edovi.
Bestie venku zavrčela a kůň se dal na úprk. Ne však domů, na Edův statek, ale ke světlu u Scottových stájí. Ta ho pár skoky dohnala, z boku předběhla a zaběhla za stáje. To byla šance! Scott kývl na Eda a oba, jako by to měli secvičeno, v jeden okamžik vyběhli ze dveří do tmy.
Daisy se zastavil dech, když si uvědomila, že je v domě sama. Co říkal Scott? Sedla si na židli a švihala očima z jedněch dveří na druhé. Má je zavřít? Rozhodně ano! Vyskočila a rychle zaklapla hlavní dveře na závoru, aniž z nich vyhlédla byť na malou chvilku ven. Co když se budou chtít dostat dovnitř? Otevře jim. Je v bezpečí.
Zadní dveře se zlomenou petlicí nechala přivřené a vystrašená na ně hleděla.
Ed šel od zadního vchodu, Scott druhou stranou a oba se pomalu přibližovali tmou směrem ke stájím, odkud se ozývalo vrčení a řehtání Edova koně, který zaběhl dovnitř. Bestie na něj nezaútočila a jen dál vyčkávala, schovaná za stájemi. Měla v plánu cosi jiného, co je ani ve snu nenapadlo.
Oba se velmi pomalu, krůček po krůčku, tichými nášlapy přibližovali ke stájím s puškami namířenými směrem, kam koukali. Ed měl v ruce dvourannou brokovnici od Evelyn a Scott pevně svíral svou winchestrovku. Také z roku 1873. Vzdálenost třiceti metrů jim připadala jako nepřekonatelná.
Edovi tekl studený pot po zádech a srdce mu tlouklo vysokou rychlostí. Měl pocit, jako by mu mělo každou chvíli vyskočit krkem a utéct pryč od té hrůzy. I přes zrychlený tep téměř nedýchal, neboť strach svírající takto mocně hrdlo už celou věčnost nepocítil. Svou druhou flintu měl v pouzdře na koňském sedle. Uvnitř stájí, pár metrů před ním, ale přesto nesmírně daleko.
Neměl strach z medvěda jako takového, protože v té situaci by věděl, jak se má zachovat. Nebyl by to navíc jeho první kontakt s touto šelmou. Jako malí kluci jednou doprovázeli otce při společné honbě na jednoho staršího, nemocného samce, který tehdy škodil na farmách. Otce tenkrát přemluvili, aby je vzal s sebou, i přes jeho a obzvlášť matčino vysvětlování, jak je to nebezpečné, že otci můžou v kritickou chvíli, až se bude potřebovat soustředit na přesnou mušku, překážet a že v takové chvíli by je nemohl hlídat. Ed si hned vzpomněl na Willa a sevřel brokovnici pevněji. Tady a teď měl poprvé strach z něčeho jiného, z něčeho dosud nepoznaného. Bál se rychlosti, kterou se zvíře pohybovalo. Bál se, že nestihne zamířit a jeho střela mine svůj cíl. Bál se, že ten parchant rychle přeběhne kolem domu a zezadu se mu zakousne do hrdla. Bál se spousty věcí, které ho v tu chvíli napadaly.
Dalším faktorem strachu byla tma, přerušená pouze v místě nasvícených stájí, neboť jasný úplněk se zrovna jako naschvál schoval pod načechraný mrak. Pokud by bestie zaútočila z jiného směru, možná by ani neměl šanci ji spatřit. Byla by to nejspíš rychlá, ale bolestivá smrt. Proto se soustředil na zvuky, které zvíře vydávalo, a doufal, že tak činí i jeho starší bratr, omezený opileckým stavem. Hrozivé vrčení a mlaskání se stále ozývalo z míst za osvětlenou stájí, v níž nervózně dupal a funěl Edův kůň. Mladší z bratrů se pomalu blížil kolem domu zezadu, kdežto Scott přicházel rovnou cestou přímo k jejímu vchodu. Oba téměř nedýchali.
A pak se to stalo! Bestie přestala vrčet a vydávat jakýkoli zvuk, stejně jako mlčí šelma při lovu, nechce-li prozradit svou pozici, či vůbec samotnou přítomnost. Ed se zastavil a naslouchal. V duchu si ji vybavoval, čekající na první pohyb lovené kořisti. Dokonce i kůň se zklidnil a jen zrychleně oddychoval.
„Sakra! Dveře!“ zaklel spíše v duchu nežli nahlas. Nebyl si jist, zda je dobře zavřel. Ani zda je dobře zavřel Scott. Něco mu napovídalo negativní odpověď a netušil, že Daisy zaklapla pouze dveře směřující ke stájím.
Ed poslouchal. Nic. Strach mu nedovolil jakkoli se pohnout. Dokonce ani neviděl Scotta vyjít zpoza druhé strany domu. Pomalu se rozešel a tiše našlapoval v mléku přízemní mlhy. Byl si jistý, že na ně bestie někde číhá. Ale kde? Nemohl odhadnout místo, z nějž zaútočí. Pokračoval za světlem ze stájí, začínajícím vykukovat zpoza rohu bratrova domu.
Pár metrů před stájemi zahlédl Scotta, který se nejspíš zachoval na chlup stejně jako on, a kývl na něj s gestem naznačující nevědomost a zmatenost. Jeho pohled mu opětoval to samé. Udělali společně další dva pomalé kroky. Na zádech se jim ježila kůže a na temeni je to stahovalo a napínalo tak, že měli pocit, jako by jim měly oči vypadnout z důlků.
Vedle Eda zašuměla tráva. Všechna zvířata strachy zmlkla, a proto teď slyšel naprosto všechno. Za normálních okolností by uslyšel snad i trávu růst, ovšem i ta teď mlčela.
Vtom se nalevo od něj ozvaly rychlé skoky a těžké dopady tlap. Na pravé straně měl Scotta, který už mířil puškou jeho směrem. Z jeho pohledu vyčetl, že vůbec nic nevidí.
Další skoky směřující kolem něj k zadním dveřím. Svůj pohled dosud orientoval jen podle zvuků.
Ale pak ji uviděl.
Jen na chvíli. Jen v okamžik, když přibíhala k domu a dlouhým skokem narazila do zadních dveří. Do těch, které nechal pootevřené. Za silného řevu vnikla dovnitř.
„Daisy!“ zařval Ed a rozběhl se k domu. Tohle nečekali! Bestie je odlákala, aby se mohla dostat do domu. Avšak to, co viděl, rozhodně nebyl medvěd. Nemohl být. Prostě ne!
Scott uháněl za Edem. Ten u dveří zpomalil a zastavil se s puškou namířenou před sebe. Strachy se neodvážil podívat dovnitř, a proto stál opřený o stěnu s brokovnicí v ruce. Z domu se ozval Daisyin křik a poté hned rána od padající židle a rychlé ženské kroky.
„Daisy, ne!“ zaječel zoufale Scott a předběhl Eda, který stále čekal přede dveřmi a neměl odvahu vstoupit. Jen zrychleně dýchal, zmrazený strachem. Na scénu se z jeho útrob opět vyklubal Ed Poseroutka!
Scott vrazil dovnitř zrovna ve chvíli, kdy se bestie chystala na Daisy zaútočit. Jeho žena před sebou švihala lucernou, svírajíc ji křečovitě v rukou, ve snaze zastrašit divoké zvíře jejím ohněm. Ječela, brečela, volala na Scotta a přitom couvala k hlavním dveřím.
Scott neváhal a začal pálit. První ranou trefil bestii do nohy a další minul. Rychle přeběhla na druhou stranu velké místnosti, dál od krbu, a otočila se jeho směrem.
Jejich pohledy se střetly. Pozorovala strachem zamrzlého Scotta, jenž na ni civěl s otevřenou pusou a bez hnutí. Zařvala a z otevřené vlčí tlamy vylezly obří, rudou krví zbarvené tesáky. Ta věc byla dobře o dvě hlavy vyšší než Scott a její mohutné chlupaté tělo pouze zdánlivě připomínalo medvěda… nebo vlka. V tu chvíli by neminul, kdyby ho ten výjev neparalyzoval snad ještě víc než venku stále stojícího Eda.
Její chlupatá hruď se hlubokými nádechy rychle nadouvala. Konce prstů chlupatých horních končetin zakončovaly ostré drápy a na těch dolních, připomínajících zadní běhy vlka, se ještě delší a mohutnější zarývaly do podlahy. Vypadala jako z hororu. Tohle nebyl medvěd, ale zcela jistě zplozenec pekla. Postavou na první pohled připomínal mírně shrbeného vysokého zdatného muže. Byl však pokrytý hustou tmavou srstí po celém těle. Svalnaté a dlouhé paže vycházející z obrovských ramen mu sahaly až do půlky ještě mohutnějších stehen zvláštně zakřivených nohou, zakončených vlčími chodidly. Byl nahý a potřísněný krví. Tomu všemu dominovala velká hlava, natahující se dopředu z mohutné šíje. Jeho oči rudě žhnuly přes obláčky páry vycházející z tlamy a nozder a zabodávaly se hluboko do Scottovy mysli. V tlamě, podobné medvědí i vlčí zároveň, se mezi dvěma obřími horními tesáky, mezi které zapadaly dva spodní, vlnil dlouhý růžový jazyk, olizující zbytky krve na čenichu. Uši, podobné vlčím, natáčel do všech směrů, aby zachytily všechny přicházející zvuky. Kdesi v jeho vlčím pohledu byl zřetelný nepatrný zbytek lidskosti, ukrytý však hluboko v nitru. Možná to kdysi člověk byl, ale dávno jej strávilo nově probuzené zvíře.
Malinko se předklonil a pomalu zamířil ke Scottovi. Daisy využila příležitosti a vrhla po něm zapálenou lucernu, která se po odrazu od jeho ramene rozbila o zem vedle okna se záclonami. Tvor se lekl, odskočil a dal tak příležitost Scottovi, aby se probral a zvedl pušku ke střelbě. Těsně poté, co skočil směrem k Daisy, se mu zavrtala další kulka do ramene, což jej ve skoku vychýlilo stranou a změnilo tak cíl dopadu mohutného těla.
Daisy se s panickou hrůzou vrhla k zavřeným hlavním dveřím, rychle odklapla závoru a vyběhla ven do tmy. Mířila ke stáji, za jediným zdrojem světla tam venku. Pod oknem mezitím začaly plameny z rozlitého hořícího petroleje okusovat spodní lemy záclon a rychle šplhaly ke stropu.
Další Scottova kulka trefila bestii do boku a vymrštila ji k zadní stěně, kam se přilepil kousek chlupaté kůže, z níž pomalu stékala krev. Pálil dál, ale žádná další rána už rychlou bestii, obíhající zbytek místnosti, v tu chvíli smrsklý na malý kruh strachu, trefit nedokázala. Poslední náboj z winchestrovky minul a zaryl se hluboko do dveří od ložnice. Tvor skočil směrem k němu, jedním máchnutím mu vyrval pušku z ruky a zakousl se do pravého předloktí. Scottovi projela prudká bolest zápěstím, zatímco ucítil křupnutí vlastních kostí. Zatřepáním hlavou ve stylu rozzuřeného vlka to monstrum ukouslo ruku a vyplivlo ji na zem vedle sebe.
Edovi vlil Scottův řev do krve nový adrenalin a vběhl do domu, přímo do té hrůzy. Obrovská chlupatá věc se kousek od dveří, jimiž Ed vrazil dovnitř, sápala po jeho bratrovi a na druhém konci místnosti se již vinou rozbité lucerny vysoké plameny začaly plazit po stěnách. Žár udeřil Eda do tváře, a jak vběhl dovnitř, uklouzl na Scottově krvi a máchl sebou na zem. Bestie odhodila Scotta do druhého kouta místnosti jako hadrovou panenku a zařvala Edovi do očí. Pak vyběhla kolem plamenů ven do tmy.
Ven ke koním.
Ven za Daisy.
Ed se vzpamatoval jako první. Postavil se na nohy a rychle se snažil rozmazat po zátylku bolest, která se mu úderem do hlavy při pádu na podlahu rozlévala po celé hlavě.
Doslova sebral řvoucího Scotta z podlahy a vlepil mu facku. Ten mu se šíleným výrazem hleděl do očí.
„Daisy!“ hlesl na Eda a ohlédl se ke dveřím.
„Vyběhla ven, Scotte. Můžeš střílet levou rukou?“ Ed mu podával pušku, která přistála blízko krbu.
„Daisy!“ zařval jen znovu Scott. Byl mimo sebe.
„Sakra! Krucinál!“ uhodil jej znovu přes rudou tvář.
Scott znehybněl. Koukl na Eda, pak ke dveřím a pak zpátky na Eda. Rozhlédl se po místnosti, po jejichž stěnách, schvácených částečně plameny, stékala čerstvá krev, stále tryskající z jeho ruky. Popadl svou pušku z Edových rukou a vyběhl potácivým krokem ven společně s bratrem.
Scott držel pušku v levé ruce před sebou a cvakal kohoutkem na prázdno. V bolestivé agónii mu nedocházelo, že poslední náboj vystřelil v domě. Stále běžel a stále cvakal.
Daisy už byla v tu chvíli ve stájích. Předtím ji zdrželo, když zakopla o mrtvého psa – ten byl jejím oblíbencem – a upadla do kaluže. Poté, co vběhla mezi dvě kóje, se lekla torza mrtvého Scottova koně a zaběhla do druhé kóje za koněm Edovým v domnění bezpečného úkrytu před bestií.
Ta však neběžela přímo ke koním, ale přeskočila ovčí ohradu a zaběhla za stáje. Ed vystřelil z pušky do tmy, aniž cokoli trefil. V komoře už mu zbýval jediný náboj, ale nebyl čas na přebíjení. Sledoval okolí a snažil se zklidnit svůj dech, zatímco Scott dál cvakal naprázdno. Za nimi se ozvalo praskání – dům byl v plamenech, jež se začaly plazit okny ven. Dřevěná stavba hořela rychle a ani za normálních okolností by už nemělo smysl zkoušet ji zachránit.
Daisy stála schoulená v kóji za koněm a pozorovala z vnitřní strany střechu, na níž právě teď dopadly těžké nohy rozzuřené bestie. Ten zvuk vylekal koně ještě víc, a tak se začal stavět na zadní, přičemž jedním kopytem udeřil Daisy do ramene. Ta vyjekla a s klopýtnutím se odrazila o stěnu kóje zpět, ještě blíže ke koni.
Ed se zastavil ve chvíli, kdy zvláště jeho uši zaregistrovaly, jak bestie doskočila na střechu. Namířil tím směrem. Daisyin křik ze stájí a pohled červených očí s ním zacloumaly a zbavily jej pohybu. Tvor se mu ztratil z dohledu. Nehybně stál jako zamrzlá loutka v divadle, míře puškou na střechu, a zmohl se opět jen na poslouchání teroru, odehrávajícího se kousek od něj a jeho bratra.
Další rána kopytem zamířila přímo do Daisyiny hlavy. A ještě jedna!
Kůň agonickým kopáním zasahoval vše kolem sebe. Nebohá Daisy se sesunula na rozkopanou slámu a z hlavy jí prudce řinula krev. Už nevnímala, když jí kůň rozdupl lebku, načež z ní po doznění zvuku praskajícího melounu začala vytékat šedá hmota mozková, rychle se vpíjející do koňské podestýlky. Už byla téměř mrtvá, když na ni dopadaly další a další rány zkrvavených kopyt. Už pouze ležela pod koněm jako nehybná hmota, nepodobající se již téměř vůbec hezkému ženskému tělu, jímž se Daisy tak ráda pyšnila.
Vydechla naposled pod kopyty Edova koně.
Scott doběhl do stáje a spatřil tu hrůzu na vlastní oči. V tu chvíli v něm nezbyl ani kousek lidskosti, a tak jen zíral na mrtvé tělo své ženy, po kterém stále poskakoval Edův kůň. Jen stál opřený o vchod jako omráčený se zběsilostí a mnoha dalšími emocemi v očích. Prázdnou pušku odhodil za sebe na zem a zůstal neozbrojený.
Bestie seskočila ze střechy a těžce dopadla na zem u vchodu. Ocitla se tak za zády Scotta, který v tu chvíli hleděl dovnitř, a před Edem, který koukal přímo na ni. Ed leknutím vystřelil svou poslední patronu směrem na střechu, kde už ale kromě střechy samotné nebylo co trefit. Vystřelil znovu, ale naprázdno.
Došlo mu příliš pozdě, že má v ruce pouze dvourannou brokovnici od Evelyn. Bestie už v tu chvíli držela mrskajícího se Scotta za krk ve výšce svých očí a s vrčením si olizovala krev z kouřící tlamy. Scott rukama svíral chlupatou paži držící ho kolem krku a přitom stvůru kopal do obnaženého břicha. V jejím pevném stisku mu začínal docházet vzduch a s každým úderem z něj odcházely zbytky síly i vědomí.
Ed chtěl rychle přebít, ale nenahmatal v kapse náboje. Sakra! Scott je bude mít uvnitř.
„Vydrž, Scotte!“ křikl, otočil se a běžel vstříc plamenům, požírajícím dům.
Vběhl dovnitř, kde ho žár málem srazil na kolena. Zakryl si tvář klopou od kabátu, aby se nenadýchal kouře, a snažil se dohlédnout na skříň, v níž Scott nechával střelivo. Plameny ohně už byly blízko něj a hrozilo vznícení střelného prachu a následný výbuch. Neváhal a rozběhl se směrem k nábojům. Hořící záclona mu padla na rameno a on jen sykl bolestí. Nevnímal ji a doběhl ke skříni, odkud rychle vzal hrst nábojů do jedné ruky. Ty, co padly na zem, nechal ležet a vyběhl zpátky ven, z jednoho pekla do druhého.
Bestie vrčela a zarývala do Scotta svůj rudý pohled. Jednou paží ho ještě stále držela ve vzduchu a druhou si držela střelnou ránu na boku, kterou jí zasadil při zápase v domě. Věděla, že to byl on, a mstila se mu!
Ed začal rychle nabíjet svou zbraň.
„Sakra, Scotte!“ zařval zoufale. Náboje do jeho pušky nepasovaly! Marně se snažil narvat Scottovy náboje z kulovnice do své brokovnice. Vzpomněl si na winchestrovku, která byla stále ještě zasunutá v pouzdře na sedle u jeho koně. Ovšem v cestě za ní mu bránil zplozenec pekel, který stál u vchodu jako strážce.
Ten se teď otočil celým tělem směrem k Edovi a koukal mu přímo do očí. Pozoroval, jak v třesoucích se rukou drží nepasující náboje a otevřenou brokovnici. Tu brokovnici, kterou mu vnutila Evelyn. V rudých očích toho přízraku zahlédl náznak výsměchu a pohrdání.
Pak si jí všiml! Scottova puška ležela pár metrů od místa, kde stála bestie, držící ve vzduchu už téměř nehybného Scotta. Beze strachu civěla Edovi do očí, jako by čekala, co udělá.
Dům už mezitím hořel odshora dolů a plameny šlehající z oken Eda začaly pálit do zad. Usilovně přemýšlel, jak se dostat ke Scottově pušce.
Díky plamenům se mu však také naskytl ohromující pohled, jehož posvátnost jej úplně znehybněla a donutila jej v úžasu kleknout na zem. Doteď tvora viděl pouze v pohybu nebo v polostínu, odkud svítily jeho oči, ale teď stál před ním v celé své majestátnosti a velikosti ozářený. Celý výjev ještě umocňoval již odhalený úplněk, jako by čekal na ten správný okamžik. Ta stvůra byla vysoká, silná, její tělo bylo celé potřísněné krví obětí a její pohled zvěstoval zkázu.
Ed se rozplakal z uvědomění, že nedokáže svého bratra zachránit a že poté s největší pravděpodobností zahyne stejně bolavým způsobem jako on.
Scott ještě bestii z posledního zbytku sil naposledy kopl. Ta se otočila zpátky k němu a pomalu jej postavila na nohy, avšak stále jej přidržovala za krk, aby se nesvalil na zem. Vtom se ve Scottově ruce náhle zablýskl jeho lovecký nůž, který vždy nosil při sobě – a bodl jím bestii do slabin, odkud mu na zápěstí vytekla teplá a hřejivá krev.
Tvor bolestivě zařval, zvedl Scotta do ještě větší výšky a vší silou jím mrskl hlavou o zem. Ihned se mu zakousl do krku a mocným škubnutím mu oddělil hlavu od těla. Ta se za zvuku čvachtajícího bahna odkutálela směrem k Edovi. Na vrata do stájí vystříkla krev z přerušených krčních tepen a Scottovo tělo se v posledních záškubech života sesulo na bok. Jedno oko na válející se hlavě naposledy mrklo na Eda a vyděšený výraz vytvořil posmrtnou masku, kterou Ed už nikdy nedokáže vymazat z hlavy.
V domě spadl první trám narušený ohněm. Ozvaly se rány z nábojů a polovina střechy se sesula sama do sebe a dopadla na podlahu domu.
Bestie se olízla a přikrčila v úmyslu zaútočit na Eda. Pomalu se začala přibližovat jako kočka, která chce lapit nic netušícího ptáčka. Lezla po čtyřech v přízemní mlze a nepřetržitě jej hypnotizovala svým ďábelsky rudým pohledem.
V tu chvíli vyběhl Edův kůň ze stáje, postavil se mezi ně a v touze ochránit svého pána se vzepjal na zadní a začal švihat kopyty směrem k bestii. Ta se napřímila a jednou paží švihla jako medvěd, přičemž koni vyryla na šíji tři dlouhé červené šrámy. Kůň se znovu vzepjal a předním kopytem kopl bestii do tlamy. Ta zakňučela, ale neuhnula. Naopak se sápala po krku koně, jenž se začal točit a kopat kolem sebe a přitom řehtal a skákal jako splašený. Bestie se k němu nemohla přiblížit, a proto ještě zuřivěji a šíleněji řvala do tmy.
Pak se kůň otočil zády a jedním mocným zadním kopem udeřil oběma kopyty do její tlamy. Bestie odlétla o celé tři metry dál a narazila hlavou do stáje, kde se sbírala ze země. Kňučela a rychle si prackami otírala tlamu. Klekla na zem a za pekelného řevu zarývala drápy svých předních tlap ostošest do země, jako by se snažila vyhrabat jámu a ukrýt v ní tu strašnou bolest, přelévající se z místa nárazu kopyt do celé hlavy.
Kůň se naposledy vzepjal a řehtaje vyběhl do tmy, směrem k Edovu statku. Spolu s ním odjížděla i Edova winchestrovka, která doteď nevypadla z pouzdra. Bestie se za neustálého kňučení stále drbala na tlamě. Její krev tekla proudem na rozbahněnou zem. Nakonec si odplivla a na zem dopadlo cosi bílého. Když se podívala na Eda, bylo jasně poznat, co to bylo.
Chyběl jí jeden tesák.
Pomalu se postavila a dlouze se podívala do Edových očí. Jazykem si neustále olizovala krev tekoucí z tlamy a zatínala drápy do svých pěstí. Hluboce dýchala a Ed v jejích očích zahlédl první náznak prohry.
Pak začenichala ve vzduchu a pomalu odběhla do tmy za dusotem kopyt Edova koně.
Ed stále klečel na zemi a nebyl schopen jakéhokoli pohybu. Celá událost ho přikovala a znehybněla a v hlavě se mu točily všelijaké myšlenky. Nevěděl, jak je zpracovat. Za jeho zády se sesul zbytek střechy a ze Scottova domu tak zbyla jen obvodová stěna, která už plamenům neměla šanci dlouho odolávat. Ovce opět přestaly bečet a byl slyšet pouze lomoz obřího ohně, který nezvratně stravoval Scottův dům a pálil Eda do zad. Není jisté, jak dlouho Edovi trvalo, než mu došlo, co se právě stalo. Daisy, Scott, psi, kůň… a bestie mířící k jeho domu, kde na něj čekají Evelyn s Willem.
Evelyn! Will!
Myšlenka na syna jej prudce postavila na nohy. Odhodil prázdnou brokovnici a začal hledat Scottovu winchestrovku. Támhle je! Ležela kousek od jeho těla. Zabodávaly se do ní mrtvé oči bratrovy ukousnuté hlavy. Sebral pušku, nabil zásobník několika patronami a rozběhl se domů.

(konec ukázky)